Čas od času je v tisku publikován článek o úspěšné integraci handicapovaného žáka. Již méně pozornosti je věnováno některým protestům rozlícených rodičů zdravých žáků, kteří odmítají, aby jejich děti chodily do školy nebo dokonce snad i do třídy s těmi postiženými.
Stala se skutečně integrace dětí a žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do společnosti zdravých jedním ze symbolů českého polistopadového školství? Kladnou odpověď optimistů lze jednoznačně očekávat, zatímco část realistů a většiny pesimistů odpovídá stejně jednoznačně, a to lakonickým „nejsou peníze, podmínky a ještě k tomu chybí potřebná legislativa“. I přesto ve školství působí celá řada škol a školských zařízení, kde se daří integraci žáků s tělesným, mentálním či smyslovým postižením postupně prosazovat, a to díky neskonalému entuziasmu mnoha kantorů, církví a sdružení rodičů handicapovaných dětí. Lze ovšem i přes tyto úspěchy hovořit o dobrých podmínkách integrace handicapovaných dětí do společnosti zdravých, které předpokládá návrh nového školského zákona?
Čas od času je v tisku publikován článek o úspěšné integraci handicapovaného žáka do základní či střední školy mezi zdravé vrstevníky, který v povědomí části čtenářů vyvolá slova uznání a oprávněné naděje. Pro ty ostatní je tato informace spíše jen potvrzením, že „celospolečenský trend v integraci postižených nelze ve školství zvrátit“. Nic více, ale také nic méně! Nejsou peníze, podmínky, ani potřebná „integrační“ vyhláška či zákon. Již méně pozornosti je věnováno některým protestům rozlícených rodičů zdravých žáků, kteří odmítají, aby jejich děti chodily do školy nebo dokonce snad i do třídy s těmi „postiženými“.
Integrace je podmíněna především změnou postojů
Problematika integrace dětí a žáků se zdravotním postižením, kterým se dnes daleko sofistikovaněji říká žáci se speciálními vzdělávacími potřebami, do kolektivů zdravých spolužáků ovšem není jen otázkou tak často zdůrazňovaných peněz, podmínek nebo právních předpisů, které proces integrace nesporně výrazně usnadňují. Integrace handicapovaných dětí do běžných škol je v převážné míře podmíněna především nutnou změnou myšlení a postojů k tělesnému postižení jako takovému. Je to otázka nejen našeho myšlení, vědomostí, ale i osobních pocitů, které v mnoha případech naše postoje k postiženému dítěti utvářejí a ovlivňují.
Na základě mnoha každodenních zkušeností si učitelé zejména speciálních škol uvědomují, že sociální postoje zdravé a nepostižené části populace školních dětí mají výrazný vliv na úspěšnost sociální adaptace a školní úspěšnost zdravotně postižených žáků, kteří jsou integrováni do běžných třídních kolektivů na kterékoliv škole. Aby se tito handicapovaní žáci stali produktivními a úspěšnými partnery svým zdravým spolužákům, měly by se učitelé základních škol zaměřit zejména na rozvíjení pozitivních postojů u zdravé části populace dětí i dospělých k zdravotně postiženým, ale i postojů vlastních, které nejsou tak nevýznamné, jak by se na první pohled mohlo zdát.
Škola není jen vzdělávací institucí, kde žáci získávají řadu životně důležitých vědomostí, ale současně i dílnou lidskosti, která je schopna jim zprostředkovat řadu zážitků, které budou utvářet jejich další život v dospělosti. V posledních letech se velmi často intenzivně snažíme vyrovnat řadu handicapů, které nás dělí od vyspělých zemí Evropské unie. Ve většině případů se lišíme od těchto vyspělých zemí zejména přístupem, který je pedagogickou i širší veřejností zastáván k části populace postižené určitým typem zdravotních obtíží.
V zámoří existuje integrační zákon
Ve Spojených státech byl přijat v roce 1997 zákon o povinnosti škol vytvořit podmínky školní úspěšnosti všem žáků se specifickými vzdělávacími potřebami, který vstoupil v platnost 1.července 2000 (Individuals with Disabilities Education Act – IDEA). Ve smyslu tohoto zákona jsou všechny státy americké unie povinny vytvořit alternativní formy vzdělávání a hodnocení této části handicapované populace a její úspěšnosti v průběhu primárního a sekundárního vzdělávání. Podle stanoviska amerického Národního centra pro vzdělávací výsledky (National Center on Educational Outcomes – NCEO) jsou alternativní formy vzdělávání a hodnocení nutné pouze u 1 – 2 % populace školáků, které je s ohledem k rozsahu jejich zdravotních potíží nezbytné vzdělávat ve speciálních školách. Kromě této části populace školáků ovšem existuje ještě značná část žáků, u nichž je nezbytné provést speciální úpravy jejich vzdělávání. Uvést tento zákon do každodenní praxe nebylo právě snadné.
Před platností tohoto zákona byly proto na mnoha amerických školách v posledních několika letech do školního kurikula zavedeny tzv. uvědomovací programy (awareness programs). Cílem těchto školních programů bylo zejména vytvořit podmínky k integraci žáků se zdravotním postižením do běžných tříd, které nespočívají pouze v zajištění finančních prostředků, ale především ve změně postojů k té části populace dětí. Předstupněm jakékoliv integrace postiženého je totiž zejména odstranění řady stigmat a tabu, které jej nesporně provázejí, stejně jako i zaměření pozornosti žáků a učitelů na řadu obtíží, se kterými se takový školák ve svém zdravém prostředí každodenně setkává. Uvědomovací programy jsou ovšem uplatňovány nejen na základních a středních školách, ale jsou s úspěchem zařazovány i do činnosti mateřských škol, kde se děti předškolního věku seznamují s různými typy zdravotního postižení v herních situacích za pomoci „postižených“ loutek.
Integrace hrou v praxi
Podstatou uvědomovacích programů je, řečeno slovy Jana Ámose Komenského, jakási integrace hrou nebo také simulace různých druhů zdravotního postižení, kam lze řadit různé stupně vad řeči, zrakového nebo sluchového postižení, která umožňují žákům i jejich učitelům nejen pochopit vnitřní svět postižených spolužáků, ale i cesty, kterými mohou svým kamarádům a žákům účinně pomáhat, ať se s nimi setkají ve třídě při vyučování nebo na rušné ulici velkoměsta. Jak takový uvědomovací program vypadá v běžné školní praxi?
Školu, která si zařadí tento typ programu do svého ročního programu, navštíví jednoho dne několikačlenná skupina speciálních pedagogů. Takový odborný tým je tvořen obvykle nejen psychologem, ale zejména učiteli, kteří mají dlouholeté zkušenosti s výchovou a vzděláváním zrakově, sluchově či tělesně postižených dětí na speciálních školách. Při úvodní besedě ve třídách jsou žáci, stejně jako i učitelé, seznámeni s celou řadou jednotlivých postižení, se kterými se mohou ve svém každodenním životě běžně setkat. Předmětem tohoto rozhovoru jsou nejen dosavadní znalosti žáků, týkající se problematiky ztráty zraku, sluchu nebo částečného ochrnutí či koktavosti, ale zejména oblast dětských postojů a pocitů, které žáci zažívají při setkání se zdravotně postiženými vrstevníky.
V závěru této úvodní besedy si někteří dobrovolníci z řad žáků zvolí určitý typ postižení a přítomnými speciálními pedagogy jsou jim na několik hodin příštího dne přiděleny nezbytné „pomůcky“, kterými může být stejně tak invalidní vozík či fixační dlahy (pro simulaci tělesného postižení) nebo neprůhledné brýle navozující podmínky, jaké zažívá žák při ztrátě zraku, ušní gumové tampóny nebo protihlukové chrániče pro „neslyšícící“ a řada dalších nezbytných rekvizit. S těmi pomůckami se žáci nejprve při individuální instruktáži důkladně seznámí, aby jejich užití následujícího dne nevyvolávalo u žáků pocity strachu. Před zahájením dalšího vyučovacího dne jsou potom všichni dobrovolníci vybaveni nezbytnými pomůckami. Některým žákům na invalidním vozíku jsou zabaleny nohy do přikrývek, „nevidomým“ či „slabozrakým“ jsou nasazeny brýle s mléčnými skly či „neslyšícím“ protihlukové chrániče na uši. Další žáci jsou vybaveni berlemi či fixačními dlahami, které mohou znemožňovat pohyb prstů či celé ruky, protože v dané chvíli probíhajícího programu se ocitají v roli tělesně postiženého žáka. Do dalších okamžiků dvouhodinového života „tělesně postiženého školáka“ ovšem dostane každý z nich nejen některou z těchto pomůcek, ale i pět následujících dobrých rad:
- Budeš-li to v následujících několika hodinách považovat za nutné, vyber si ve své třídě několik pomocníků, kteří ti budou pomáhat například s jídlem, písemnými poznámkami z vyučování či s dopravou v prostorách školy.
- Ke svému „postižení“ vždy přistupuj s co největší vážností a představ si, že to není jenom hra, která za dvě hodiny skončí, ale že by tě toto postižení provázelo každým okamžikem tvého života.
Nevzdávej se, jakmile se ocitneš v nepříjemné situaci.
- Nechovej se jako šašek, ale rovněž nepřipusť ani šaškování ostatních „zdravých“ spolužáků kolem sebe.
- V průběhu těchto následujících několika hodin si dělej poznámky o svých pocitech, ale i reakcích na ostatní a způsobech, kterými si se snažil vyrovnat se svým dočasným „postižením“.
Po uplynutí několika hodin, v průběhu kterých probíhá ve všech třídách školy běžná výuka jako v kterýkoliv jiný den, je tento program ukončen závěrečnou besedou se žáky, které se účastní nejen „postižení“ dobrovolníci, ale i jejich zdraví spolužáci a učitelé. To, že v průběhu těchto několika předcházejících hodin se mnoho odehrálo zejména v myšlení a osobních pocitech žáků a učitelů, svědčí i řada jejich výpovědí:
„V kině je legrační pozorovat slepého člověka při chůzi, ale ve skutečnosti to není nic k pobavení.“ „Po dobu těch dvou hodin jsem se cítila strašně sama a stále jsem byla unavená z toho věčného pozorování úst, jejichž zvuk jsem nebyla schopna zaslechnout.“
„Moji kamarádi se o mne starali jako bych byl současně slepý a hluchý. Jeden na mne dokonce i křičel, přestože jsem měl jenom zavázané oči.“
„Najednou jsem poznal, že postižený člověk chce být nejen nezávislý, ale že musí být i respektován svým okolím, a to jsem dříve ani netušil.“
„Najednou jsem si uvědomil, že začínám tolerovat i psaní tiskacími písmeny, které jsem dříve u svých žáků nikdy nepřipustil.“ (učitel)
Že je to jenom hra? Ba právě, pro většinu žáků je to naštěstí jenom hra. Hra nejen na život, ale i příprava k občanství a lidství, chcete-li. I lidství se musí žák stejně jako i jeho učitel stále a nepřetržitě učit, protože oba se setkávají na půdě školy, která je tím pravým místem a dílnou lidskosti. Alespoň ve světě, který sám sebe označuje za kulturní, tomu tak většinou je.
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat