Minulý týden byl konečně zveřejněn dlouho očekávaný návrh národního programu rozvoje vzdělávání pro další tisíciletí s nevinným a prostým názvem Bílá kniha. Materiál, jehož samotný název už podvědomě vyvolává asociace čistoty a dobrých úmyslů … Velká doba si žádá velké lidi, říkával jeden český klasik. Jsou nepoznaní hrdinové, skromní, bez slávy a historie Napoleona. Již dnes můžeme potkat v pražských ulicích několik ošumělých mužů a žen, kteří sami ani neví, co vlastně znamenají v historii novodobého českého školství. Kdybyste se jich otázali, kdo jsou, odpověděli by vám prostince a skromně: “Já jsem jen spoluautorem Bílé knihy.” Ba věru, oni nezapálili chrám v Efesu jako ten hlupák Hérostrates, aby se dostal do novin a školních učebnic. Jsou jen spolutvůrci nové koncepce školství pro další tisíciletí. A to stačí!
Kniha s přívlastkem „Bílá“
V úterý 24. října 2000 byl ministerstvem školství konečně zveřejněn dlouho očekávaný návrh národního programu rozvoje vzdělávání pro další tisíciletí s nevinným a prostým názvem Bílá kniha, který dokumentuje současné záměry vládního kabinetu v oblasti vzdělávání a usiluje o vyjádření celospolečenských potřeb. Materiál, jehož samotný název už podvědomě vyvolává asociace čistoty a dobrých úmyslů, a tak a priori do jisté míry vylučuje závažnější kritiku (neboť který lump si dovolí kritizovat knihu, která je úplně celá bílá), je deklarován jako soubor nejprogresivnějších myšlenek a pedagogických idejí, které jsou především oproštěny od skupinových či stranicko-politických zájmů. Přiznejme si, že již tato úvodní teze nezní v současné době lobbistických skupin, opozičně-koaličních smluv, tajných dohod a kabinetních rokování za zavřenými dveřmi právě věrohodně. Přesto není sporu o tom, že české školství má před sebou snad poprvé v novodobé historii české pedagogiky konkrétní vizi (přiznejme si však upřímně, že sociálně demokratickou vizi), kam by mělo směřovat v následujícím desetiletí. Časový horizont tohoto dokumentu je sice směřuje do roku 2005, ale v některých částech se časová přímka naplnění všech naznačených idejí, myšlenek a představ autorů posouvá až do roku 2010. Bílá kniha se snaží postihnout celou vzdělávací soustavu v celé její komplexnosti a s ohledem k sociálnímu, kulturnímu a hospodářskému kontextu, do něhož je zasazena. Snaží se pokrýt nejen obecné cíle výchovy a vzdělávání, ale i fundamentální - opět dodejme, že opět sociálně demokratické - principy vzdělávací politiky. V dalších částech se tvůrci Bílé knihy, kteří jsou v materiálu poněkud záhadně a alibisticky označováni za “autory podkladových studií”, zaměřují na tři hlavní vzdělávací sektory národního programu rozvoje vzdělávání, kterými jsou: regionální školství, terciární sektor a vzdělávání dospělých.
Národní program rozvoje vzdělávání v České republice ve své podstatě vznikl na základě usnesení vlády. Tak jaképak oproštění od skupinových či stranicko-politických zájmů, že? Vládním kabinetem byly v květnu 1999 totiž schváleny hlavní cíle vzdělávací politiky, které se pro autory Bílé knihy staly určující hranicí “odkud až kam”. Každé mantinely na vyhrazeném kluzišti mají své pevné parametry. Podobným způsobem to bylo i v případě Bílé knihy, jejímž východiskem se stala Koncepce vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy v ČR, která byla schválena vládním kabinetem. Když to tak vezmeme kolem a kolem, je Bílá kniha vlastně vládní zakázkou. Byla vládou objednána a lze předpokládat, že také i zaplacena. Dalším zdrojem tohoto dokumentu se staly četné analýzy českého školství z několika předcházejících let, stejně jako i zprávy a doporučení některých expertů pro vzdělávání ze zemí OECD. Část dokumentu nesporně vychází z výsledků ne příliš živé veřejné diskuse, která proběhla od června 1999 do února 2000 pod heslem “zveme vás na náš kulatý stůl”.
Utajení autoři
V materiálu je uveden osmičlenný redakční tým a třicet autorů jednotlivých podkladových studií, z nichž Bílá kniha bezpochyby čerpala pramen svého poznání. Autorství Bílé knihy, patrně v souladu s bezpečnostními pravidly Severoatlantického paktu (NATO), podléhá utajení toho nejvyššího stupně, neboť prostý čtenář se pranic nedozví, kdo že je skutečným tvůrcem tohoto materiálu. Patrně zde panuje obava, aby autoři dokumentu nebyli vystaveni psychickému nátlaku, útisku, šikanování či aby je rozvášněný dav učitelstva nehnal kalupem ze Žižkova až dolů do Nuslí.
Odlédneme-li prozatím od obsahu toho dokumentu, jehož význam nemůže popřít ani ten největší skeptik, je nanejvýš pozoruhodné, že v Bílé knize je až překvapivě málo skutečných osobností současné pedagogické vědy a spřízněných oborů. V seznamu lze narazit na řadu autorů, kteří vykonávají vysoké funkce na ministerstvu školství nebo působí v přímo jím řízených organizacích v roli náměstků, poradců ministra, ředitelů jednotlivých odborů či ředitelů přímo financovaných organizací. Prostého čtenáře bezpochyby již na počátku studia tohoto materiálu však uklidní zjištění, jaké že to u nás máme schopné a univerzálně rozvinuté pracovníky státní administrativy. Většina z nich totiž zjevně žije dvojím životem doktora Jekilla a Hyda, neboť přes den se věnují výkonu své funkce ve státní školské exekutivě, ale po nocích působí již řadu let v oblasti pedagogické vědy.
Koho nepozvali do klubu?
Někteří významní odborníci z oblasti pedagogiky, psychologie či sociologie ovšem zjevně nebyli k tvorbě Bílé knihy vůbec přizváni. Mnohého kantora napadne okamžitě řada významných jmen české pedagogiky, ale i příbuzných aplikovaných oborů, kteří by nesporně významným způsobem přispěli ke kvalitě návrhů, kudy a kam by se měla ubírat naše vzdělávací soustava (doc. Koťa, doc. Pelikán, doc. Mareš, prof. Matějček, doc. Štech, prof. Průcha, prof. Piťha, doc. Opravilová, prof. Helus, doc. Hrabal st. a doc. Hrabal ml., doc. Kalous). Ti všichni zůstali v době vzniku tohoto významného dokumentu českého školství opomenuti, v pozadí a jakoby mimo hru. Možná, že doposud sedí na lavici náhradníků a čekají na střídání. To, že určitě se zájmem sledují strhující hru na kluzišti, však diváka příliš neuspokojí. Ale dost možná, že jsou také trvale “out-of-play”. Vtíravou otázkou ovšem zůstává - proč? Aspiruje-li tento dokument na materiál, který by měl být chápán jako celospolečenská charta budoucího českého školství, která je oproštěna (věřte či nevěřte) od skupinových či stranicko-politických zájmů, proč nebyly do jeho tvorby zapojeny významné osobnosti současné pedagogické vědy? Odpověď na tuto otázku patrně dá následující diskuze. Jsou uvedení odborníci, které stojí za vznikem Bílé knihy, skutečnou zárukou kvality deklarovaných idejí? Jaké byly důvody ministerstva školství, že do koncepční přípravy tak závažného a historického materiálu nezapojilo nejvýznamnější osobnosti současného školství? Nejsou snad tyto osobnosti dostatečnou zárukou zásadních změn, které čekají české školy v dalším desetiletí?
Diskutujme, soudruzi …
Nelze pochybovat o tom, že odborníci pod vedením Jiřího Kotáska z Ústavu výzkumu a rozvoje školství při Pedagogické fakultě UK bezpochyby dělali, co mohli. Kvalitní odborná diskuze je teprve čeká a doposud je na samém počátku. Neměli by však být 23.listopadu na Národní konferenci k Bílé knize zodpovězeny i některé tyto otázky, které se vznikem tohoto dokumentu souvisejí? Bílá kniha je totiž, podle slov profesora Kotáska, prvním pokusem systematicky zmapovat současnou situaci ve školství a na základě této analýzy formulovat jeho budoucnost. Bude k ní vzneseno nepochybně řada vážných a odborně fundovaných, ale i úsměvných výhrad. Žijeme totiž v Česku, kde teorie relativity všech a všeho má mnoho zarputilých stoupenců. Vážným omylem profesora Kotáska je však jím rozvíjená teze, že záleží jenom na autorech Bílé knihy, které z výhrad budou ochotni akceptovat. Ulpívat totiž na premisách, které se řídí reálně socialistickým heslem “jen diskutujte, soudruzi, ale kritizujte především pozitivně”, při vstupu českého školství do dalšího tisíciletí je asi totéž, jako bychom vyjeli na školní výlet do některé ze zemí Evropské unie se školáky s pionýrskými šátky na krku.
Druhá polovina hokejového utkání tedy začala a bude probíhat až do konce tohoto roku. Tah na branku u obou soupeřících družstev budou nepochybně střídat četné obranné akce. Bílá kniha bude jistě diskutována shora dolů, zdola nahoru, až do úplného bezvědomí obou soupeřících mužstev. Kdopak se dostane do čela tabulky nejlepších střelců? Mnozí hráči by si však měli uvědomit, že jejich vítězství či prohra jsou jen krátkodobou a drobnou událostí. Horší by bylo, kdyby to projelo na celé čáře samotné české školství.
Členové redakčního týmu Bílé knihy:
Jiří Kotásek (vedoucí), František Bacík, Dana Hradcová, Jana Hrubá, Olga Kofroňová, Jan Kovařovic, Radim Ryška, Jana Švecová.
Autoři podkladových studií k Bílé knize:
Jan Sokol, Jan Kovařovic, Jaroslav Soural, Zdeněk Bernard, Jan Koucký, Pavel Cink, Jaroslav Jeřábek, Bohumír Janyš, Karel Rýdl, Petr Byčkovský, Marie Kalábová, Pavla Zieleniecová, Jitka Šobrová, Jana Hrubá, Eliška Walterová, Jaroslava Vašutová, Vlastimil Švec, Jana Švecová, Kateřina Smolíková, Jan Tupý, Vladimíra Spilková, Pavel Petrovič, Jana Rymešová, Petr Pajkrt, Jiří Pilař, Helena Šebková, Michal Karpíšek, Jaromír Coufalík, Zdeněk Palán, Oldřich Pavlík
Zároveň bylo použito veřejných vystoupení, podkladových materiálů a studií a výsledků veřejné diskuse z roku 1999 a 2000, které předložili a zpracovali: Eduard Zeman, Kateřina Smolíková, Jan Tupý, Olga Kofroňová, Helena Šebková, Jaromír Coufalík, Ondřej Hausenblas, Zdeněk Helus a Jiří Kotásek.
Anna Koutňáková
0 komentářů:
Okomentovat