V diskuzi o tom, zda zrušit víceletá gymnázia nebo ne, již o ně samotná vůbec nejde. Hlavním se stává, jak je u nás chápána rovnost šancí, právo na vzdělání a role státu. Pokud přijmeme argumenty plánovačů na zrušení volby vzdělávací cesty, přijímáme také diktaturu průměrné většiny.
Pod vzletnými frázemi o rovnosti je nekompromisní rovnostářství, pod údajným posílením základních škol „chytrými“ je zase monopolizace a snaha o socializaci za každou cenu. Rodiče jsou chápáni jako voliči, jako daňový poplatníci, ale ne již jako občané s vlastní volbou a vlastní odpovědností.
Každý má teoreticky „rovné“ šance na vzdělání, ne každý je ale dovede využít. Rodinné vlivy mají velký podíl na realizaci těchto šancí, způsobují tím diferenciaci, a to již od útlého věku. Podnětná rodina významně ovlivní vzdělání dítěte a investuje do vzdělání hodnotu své práce i finance. Že jsou děti různě zdatné? Že někteří chtějí znát více? Že jsou tedy diferencovaní ve svých schopnostech? Nechtějme proto tvořit průměrného jedince. V opačném případě netrénujme sportovce, trestejme umělce a zavřeme vědce - ti všichni jsou průměrnému občanovi v něčem nerovní. Pro další rozvoj svých dětí někteří rodiče hledají instituci, která bude ve vzdělávání pokračovat podle jejich představ, jiní si takové otázky nekladou. Možnost výběru nastává již po druhé třídě, kdy odchází žáci na jazykové školy a školy se speciálním zaměřením, a další možnost nastává po páté třídě. Zastánci zrušení tohoto výběru říkají: milí rodiče, posílejte dítě do NAŠÍ školy, MY vám jej vzděláme. Co na tom, že má vaše dítě na víc, MY si jej už nějak zařadíme. Nutí tak rodiče položit veškeré předchozí úsilí na oltář rovnostářství.
Má škola vůbec právo nařizovat, co a jak se učit? Do jisté míry ano - ale jen to základní. Ostatní má škola NABÍZET a zaujmout nebo ZVÁT žáky ke studiu. Pravdou je, že ne každá základní škola tohle dovede, to však nelze svádět na gymnázia. Jestliže ze třídy odejdou dva až tři žáci na víceleté gymnázium, nemůže odchod zásadním způsobem ovlivnit výsledky třídy. Pokud ano - tak vina není na těch, co odešli, ale na použitých vzdělávacích a výchovných metodách a vzdělávacím programu. Důkazem budiž některé základní školy, které opouští řada žáků po druhé, páté a sedmé třídě. Přesto pracují dál dobře a kvalitně.
Jakou vlastně chceme společnost? Pravidla hry zde musí být jasná - podnětné prostředí pro uplatnění schopných, pomoc pro méně schopné a postižené, a pobídku pro liknavé a líné. Kromě počátečních let vzdělávání to systém základní školy v celém světě není schopen zcela realizovat. U nás se to v minulosti zkoušelo vytvořením šedé masy, která trestala schopné a postižené, a líné nevnímala. Dnes se opět někteří snaží trestat zákazem výběru. Chceme takovou společnost? Evropa nenařizuje, jak máme vzdělávat své občany. V současné době naopak dochází k tomu, že systém státního zasahování může vytvářet nezdravé prostředí. Naše zaostávání za Evropou a Evropy za USA je faktem. O to více je nutno pečovat o lidský potenciál. Diskuzí k víceletým gymnáziím (formou kopytem sem, kopytem tam), se jen zviditelnil problém, který nechce nikdo konkrétně řešit - základní školství, jeho obsah, ekonomické možnosti, úroveň pedagogického sboru, jeho vážnost, motivaci a jeho postavení.
U nás tolik oblíbenou filozofii hloupého vedoucího, tj. srazit schopného na nižší úroveň, je potřeba obrátit. Pro méně schopné a váhavé vytvořit maximálně vhodné podmínky - i z nich vzejde mnoho schopných. Chce to jen jediné - program, finance, pracovat. Zrušení několika víceletých gymnázií nemá reálný základ - je to mlácení prázdné slámy místo konkrétního opatření ke změně v majoritní části školství. Pokud si ale část občanů, formou svých volených zástupců, bude přát realizaci obdobných myšlenek - nechť stát zruší svá víceletá gymnázia. Zároveň musí ale ponechat minoritní části možnost svobodné volby vzdělávací cesty, třeba i v nestátním sektoru. Bude-li další uvažování navrhovatelů tak kvalifikované, jako je jejich názor k víceletým gymnáziím, potom zrušme waldorfské a jiné alternativní školy, jazykové školy a další instituce, které se vymykají jejich chápání sociální rovnosti. Kromě chybějící koncepce vzdělávání tak vynikne, o co vlastně v této diskuzi jde - snaha postrkovat občana na šachovnici od kolébky do hrobu. Škola k tomu přece nabízí výbornou příležitost. Naučíme-li děti, že snaha o výjimečnost se trestá, máme tak jistotu, že si to jistě zapamatují - na celý život.
Vladimíra Fišerová
0 komentářů:
Okomentovat