V současné době u nás vidíme stále zřetelnější trend zasahovat do vzdělávacího systému s odvoláním na požadavky spojené se vstupem do Evropské unie. Jedním ze zmiňovaných zásahů je krok, který je velmi citlivý, protože se jedná o výchovu postižených dětí. Co však skutečně stojí v pozadí záměru rušit speciální školy? Vidina úspor? V současné době u nás vidíme stále zřetelnější trend zasahovat do vzdělávacího systému s odvoláním na požadavky spojené se vstupem do Evropské unie. Jedním ze zmiňovaných zásahů je krok, který je velmi citlivý, protože se jedná o výchovu postižených dětí v speciálních školách.
V rámci vzdělávání můžeme popsat vnější a vnitřní systémy, které by měly fungovat v součinnosti – časové, formální, obsahové. Narušení součinnosti potom přináší riziko v podobě neúspěchu. Je však nutné zdůraznit skutečnost, že zde existuje a funguje jistý retardační faktor, který znamená, že s opravdovými výsledky vzdělávacího systému - tedy vzdělanými občany - se nesetkáme ihned, ale po delším časovém odstupu.
Měli jsme možnost se dozvědět, že na ministerstvu školství se mimo jiné připravuje i zásah do sítě speciálních škol a zařízení. Jedná se o „rušení“ speciálních škol ? Jistě, nebudou přece rušeny, ale stanou se integrální součástí běžných, například základních škol, a postižené děti nebudou mít nálepku „speciálů“ nebo dokonce „zvláštňáků“.
To je interpretace, která možná obstojí před rodiči postižených dětí, kteří nejsou přesně informováni pracovníky speciálně pedagogických center, a snad obstojí i u neinformované části veřejnosti. Obávám se však, že za touto interpretací jsou - jak jinak - peníze, tedy vidina úspor.
Slýcháváme, že společnost má takovou kvalitu, s jakou je schopna postarat se o své slabé členy. V našem případě máme na mysli celou řadu skupin, nazývaných současnou terminologií – znevýhodněné. Postižení sem bezpochyby patří a jejich výchova a vzdělávání samozřejmě též. Pokud jde o integraci a „integrovatelnost“ jedince, již na počátku studií pedagogiky jsou studenti seznamováni s integrací tak, že se jedná o velmi složitý proces, který je vytvářen a přímo ovlivňován oběma zúčastněnými skupinami – postiženými i nepostiženými osobami. V žádném případě nelze integraci zúžit pouze na devět či více let školní docházky. V tak specifických podmínkách, se kterými se ve škole setkáváme, má integrace a její formy zcela specifický charakter.
Do současnosti se u nás výchova a vzdělávání postižených dětí spíše dařila a co do výsledků neměli jsme se, myslím, za co se stydět. O to víc, uvědomíme-li si, že většinou těchto výsledků bylo dosaženo v daleko jednodušších podmínkách, než je tomu například v zahraničí.
A jsme zřejmě u jádra věci. Tyto podmínky – i když jsme často láteřili na jejich nízkou úroveň – byly samozřejmě dražší, než podmínky postačující pro vzdělávání v běžných školách. Tak tedy zřejmě vidina úspor, zakuklena do humanitního hávu integrace se snaží bušit na city veřejnosti a přesvědčit, že nový návrh je lepší. Ovšem tato vidina je stejně mylná.
Nemusíme předpovídat budoucnost – stačí se rozhlédnout po Evropě, která v současné době tak často slouží jako důvod nebo záminka k zahájení změn či úprav. Tam se totiž něco podobného také již zkoušelo. Například v Anglii podobným způsobem regulovali školskou síť – ve jménu integrace. V současné době se vracejí zpátky ke speciálním školám. Antiintegrace? Ne. Ukázalo se jen, že poskytovat všechny speciální služby v plném rozsahu a požadované kvalitě na běžných základních školách je naopak podstatně dražší, než jsou-li tyto služby soustředěny na jedno místo. Zde máme na mysli zejména děti s mentálním a sluchovým postižením. U posledně jmenovaných se totiž do speciálních škol dostávají (nebo by se měly dostávat) ty děti, které to opravdu potřebují. Ti žáci, jejichž postižení je kompenzovatelné pomocí moderních technických pomůcek, ti jistě patří do běžných škol, ale ti, kteří jsou odkázáni na znakový jazyk nebo jinou speciální metodu či techniku, potřebují právě ony prve zmíněné speciální podmínky. A ty jsou jednoduše dražší.
Dalším problémem, který je úzce s integrací spojen, je problém sociální připravenosti dětí – žáků běžných škol stejně jako jejich učitelů. Víme jak vypadá sociální vnímání dítěte: pravdivost a přímost jeho jednání, zejména v mladším školním věku, není příliš prointegrační. Není snad třeba připomínat více příkladů než známý dotaz: „ Dědo a kdy umřeš?“ Víme všichni, jak pravda dokáže někdy bolet. A někdy i jizva bolí dlouho. Obávám se, že i v připravenosti pedagogického i nepedagogického personálu běžných škol na integrační vlnu jsou jisté rezervy.
Na začátku jsem vzpomínal vnější a vnitřní systémy a jejich propojení. V oblasti obsahu i formy. V oblasti materiální i sociální. Obávám se, že není všechno sladěno. Dokonce se obávám, že je z některých pohledů vnitřně rozladěno, až je to navenek znát. Pokud by se nejednalo o děti, a ony jsou, ať chceme nebo nechceme naší budoucností, asi by se jednalo spíše o otázkách materiálních a případných ztrátách. V tomto případě se však jedná o děti a to není dobrý materiál na pokusy. Navíc nejsou školní. Jsou něčí a ten někdo má pramalou šanci se bránit. Napadá mne, že o tak zásadních změnách ve školství by měli rozhodovat lidé - rodiče, kteří jsou na škole závislí, a mají tedy také osobní zájem na tom, jak bude škola a školství vypadat. Pak by se asi nestalo, že padnou návrhy na rušení víceletých gymnázií, speciálních škol a čekejme dál čeho ještě. Nejsmutnější je však uvědomit si, že šance na odvrácení některých kroků jsou velmi malé.
Václav Stránský
0 komentářů:
Okomentovat