Má vůbec učitel šanci pracovat s multimédii, když jsem v minulém článku tak pohaněl počítačové třídy a jejich reálné využití pro výuku? Přijatelnou cestou může být prezentační metoda, i když i ta má samozřejmě své nedostatky.
Co je to prezentace
Prezentace určité části multimediálního programu je odvislá od technického řešení ve škole. Ve většině případů bude možno předvést program pouze na obrazovce jednoho monitoru na individuální stanici, která bude umístěna ve třídě. Tedy na poměrně malé ploše, kterou neuvidí všichni žáci. V současné době však už datové převaděče konvertující počítačový signál na videosignál dosahují slušné kvality, což umožňuje dostat signál i na obrazovku televize. Samozřejmě zdaleka nejlepší jsou pro prezentace datové projektory, ale jejich cena je až dosud poměrně pro běžnou školu nedostupná. Zde se však nechci zabývat technickým řešením.
Základní výhodou prezentace je cílený výběr části, kterou učitel považuje za stěžejní. Učitel si tedy ponechává plnou kontrolu nad průběhem hodiny. Volí rozsah aplikace, délku expozice, obsahovou přípravu, navazující činnosti i aktivity. Hodina je z tohoto pohledu mnohem dynamičtější a lépe vedená. Zásadní nevýhodou je, že v určitém momentu může s programem pracovat jeden žák, zatímco ostatní pasivně přihlížejí. Pro učitele to prakticky znamená, že musí připravit pracovní listy, soubor námětů a další postupy. Z uvedeného vyplývá, že učitel při přípravě prezentace ztrácí více času vlastní přípravou, zůstává mu vedoucí role (ne pouhé strany) a on je tím, kdo určuje průběh hodiny. Příprava však musí zahrnovat i technickou přípravu, perfektní znalost disku, doplňující internetové stránky, a tak to mnoho (i zkušených) kantorů po prvním pokuse bohužel vzdá.
Jeden příklad, proč je používat
Rozhodně netvrdím, že by se multimédia měla stát nosným výukovým programem. Počítač je jen další technická pomůcka – lepší psací stroj, co umí mluvit a ukazovat obrázky. Podle toho s ním musí učitel zacházet. Prvním a podle mého názoru hlavním podstatným důvodem, proč čas od času využít i této techniky, je možnost výrazně změnit přístup žáků k předmětu. Uveďme si jeden příklad:
Třídě byla změněna učitelka přírodopisu. Ta minulá vykládala všechno klasickým frontálním způsobem. Popis krajin těla raka a další navrčené termíny udělaly z biologie či přírodopisu předmět málem nenáviděný. Pan doktor Hausenblas by měl ve svých útocích na biologii radost.
Hned při první hodině žáky přivítal „interaktivní“ Kosťa Kostiznal z programu Hejbejte se kosti moje. A ejhle, během několika hodin se mávnutím proutku či přesněji řečeno rozsvícením žárovky něco změnilo. Třída začala být aktivní, reaguje, dělá referáty a diskutuje o věcech, o kterých ji předtím ani nenapadlo promluvit, protože si vůbec neuměli věci spojit do jednoho celku. Že už teď nepíši o multimédiích a o prezentaci, ale o pedagogice a didaktice? Samozřejmě že ano. Pranic nevadí, že v následujících deseti hodinách už učitelka jen vykládala a vykládala. Použití techniky prostě představovalo zlom v přístupu žáků. Jedna prostá figurka v animované sekvenci „zlomila“ strach i nechuť a dokázala mnohem víc než minulá učitelka v celém minulém roce.. .
Multimediální program je prostě jen další pomůcka, se kterou musí učitel uvážlivě pracovat. Je to jen další nástroj v jeho rukou, který může prospět i uškodit. Pokud ale prezentace stíhá prezentaci, pak je to zlé a ještě mnohem horší než při normální hodině. Žáci se začnou nudit, technika je otravuje a vše se vrací zpět do starých kolejí. Multimédia musí být určitou šlehačkou na dortu, která nesmí dort přesladit a nesmí mu ani vzít vnitřní ovocnou chuť.
Prezentace určité části programu samozřejmě předpokládá důkladnou znalost obsahu výukového softwaru, což znamená, že učitel předtím stráví při klikání na ikony spoustu vzácného času. Ne každý si to může z různých důvodů dovolit, ale výsledek často stojí za námahu.
A samozřejmě nejvyšší formou práce s multimédii jsou autorské nástroje. Třeba i ty jednoduché, které jsou upraveny pro potřeby učitele.
Milan Hausner
0 komentářů:
Okomentovat