K podivnému názvu mě inspirovala série článků v současném tisku, zabývajících se tristním stavem připojení českých škol k internetu. Bezesporu potřebné články však zapomněly na základní problém celého dlouhodobého procesu, který právě začíná. Na vzdělání učitelů.
K podivnému názvu mě inspirovala série článků v současném tisku, zabývajících se tristním stavem připojení českých škol k internetu. Bezesporu potřebné články, ve kterých se vyjadřovali i sami učitelé, však v mnohém zapomněly na základní problém celého dlouhodobého procesu, který právě začíná.
Většina článků je jen a jen o výdajích na dráty a železo hardwaru, ale ne už o výdajích na vzdělanost učitelů, která podmiňuje efektivnost budovaného systému. Ani v jednom článku se nikdo – novinář, ředitel či učitel - nezmínil o tom podstatném: Co budou učitelé s internetem dělat, když ho budou mít ve třídě? Vědí to vůbec? Obávám se, že ne příliš. Samozřejmě, bez technologie to nejde, o tom není sporu, ale bez vědomostí a snahy také ne. Ministr Březina má jednoznačně pravdu v tom, že nástup internetu do škol bude především dán nadšením a snahou - a pak teprve penězi. Tak je tomu koneckonců již teď.
Ředitelské využívání internetu má s učitelským jen pramálo společného. Ví většina ředitelů, co může internet ve třídě opravdu znamenat? Umí si to vůbec představit? Je mi moc smutno, ale musím konstatovat, že v 90 % ne. Tuto představu však má bohužel jen málokdo a nemají ji ani ministerští pracovníci.
Za katastrofu prý lze považovat třicet žáků na jeden počítač. Kolik učitelů ale opravdu umí s touto technikou pracovat? Je ukazatelem dobré práce s informačními technologiemi množství počítačů? Jak lze tohoto parametru využít? Počítáme do něj třeba stroje typu IQ 151? To jsou přece v chápání leckterého učitele také computery! Když srovnáme množství počítačů na hlavu v různých zemí, překvapivě nám vyjde, že jsme asi desátí v Evropě…
Noviny se předhánějí v líčení různých projektů – dodáme XY počítačů, bude k tomu mikrovlnné připojení, digitální videokamera … Nikde ani slovo, co s tím a hlavně kdo s tím bude pracovat. Informační vyspělost není dána jen počtem kusů počítačů, scannerů, digitálních kamer a já nevím čeho ještě, ale především znalostí, jak s touto technikou pracovat. Počet počítačů je sice důležitý, ale daleko důležitější je organizace výuky, zapojení počítače do systému a celková organizace provozu.
Vidí kolegové ředitelé (neměli příležitost), novináři (není to tak zajímavé), obchodníci (proč by měli) realitu využití internetu ve třídách? Viděli někdy internetovou hodinu? Pan kolega, který je přesvědčen o tom, že stačí internet využít v posledních dvou ročnících, pravděpodobně nikdy neviděl projektovou hodinu, neviděl zahraniční projekt a nebyl přítomen toho, jak žáci i tříd podstatně nižších komunikují ze světem. Mají ředitelé představu o tom, jaké výhody jim třeba přinese i interní počítačová síť? Vědí vůbec, kolik úspor času i peněz jim administrace po síti přinese? A najdou cesty, jak motivovat své učitele k využívání těchto technologií? A dále, máme vůbec dostatek učitelů - lektorů, kteří budou umět kvalifikovaně svým kolegům ukázat, co lze v hodinách s počítačem, či spíše rovnou s internetem a multimédii, dělat? Nemluvím o fakultách – to je kapitola sama pro sebe, mluvím o prakticích, kteří ještě ve školách zůstali.
Při čtení podobných článků mě tak trochu jímá děs, jestli nebudeme jen nakupovat stovky počítačů, aby spokojeně zahálely pod vrstvou prachu. Ne, nic takového bych nechtěl zažít. Znám to z doby nedávno minulé. Stačí se zeptat v Maďarsku, jak tam superinternetizace cestou železa před třemi lety dopadla – třetinu počítačů ani nevybalili z krabic. Počítače přece jen něco stojí. Pokud mají zahálet v koutě a padat na ně prach, pak je opravdu lepší, když objem prostředků, v souhrnu zajisté nemalý, poslouží jinde.
Nějak jsme zapomněli, že s počítači pracuje nejproblematičtější složka informačních technologií - „fleshware.“ Lidé jsou tím základním krokem, který musí změnit roli informačních technologií ve škole. Bez železa a drátů to nejde, ale zároveň pevně doufám, že tak jak to zaznělo v jednom komentáři, naši učitelé už hutníky nejsou, a udělali první krok k informační společnosti. Ta v honbě za obchodnickou marží nezapomíná, že počítač je opravdu jen nádeník, který dělá to, co mu řeknou oni sami – učitelé a učitelky.
Dejme jim šanci, aby oni sami poznali, k čemu technologie ve výuce či pro výuku jsou. Pak nastane ten pravý zlom. Pak začne ta pravá tavba. Zatím jen přikládáme pod kotel a hromadíme zásoby. O tom, jaké železo teče na druhé straně z pece ven, raději mlčíme.
Milan Hausner
0 komentářů:
Okomentovat