Vláda schválila pro příští rok mimořádné zvýšení platů učitelů a vysokorozpočtové snění se pomalu, ale jistě stává skutečností. Ovšem jen díky mimořádným příjmům z prodeje "mobilní" licence. Co však prodáme pozítří? Současné vládě zjevně chybí jasná představa, jak tolik slibovanou “učící se společnost” ze státního rozpočtu vůbec zaplatí. Zemanova vláda částečně splnila slib a schválila pro příští rok mimořádné zvýšení platů učitelů. Vysokorozpočtové snění se pomalu, ale jistě stává skutečností. Struktura rozpočtu kapitoly školství není ještě pochopitelně známa, ale lze očekávat, že převážná část finanční dotace navýšené o slibovaných 9 miliard půjde na mzdy a na vybavení škol internetem. Kolaps školství bude v roce 2001 patrně zažehnán. Na počátku letních prázdnin ministerstvo školství ovšem požadovalo pro příští rok částku 17,5 miliard, zatímco školské odbory by byly spokojené i s dvanácti miliardami. Nemusí ale vždy pršet, někdy stačí, když kape. Není to tedy absolutní vítězství úcty a zájmu o učitele nad neúctou a přezíráním, je to spíše vítězství rozumu. Košile je vždycky bližší než kabát, byť by tu košili měli učitelé nosit jen jeden jediný rok.
Mimořádné zvýšení platů učitelů, které mají v průměru stoupnout o 1500 korun, vláda ovšem zajistí jedině díky návrhu jednoho z členů vládního kabinetu, který přišel za pět minut dvanáct s geniální myšlenkou, když do napjatého ticha kabinetního jednání zvolal hlasem plným naděje: “Už to mám! Prodáme “mobilní” licence a jsme z nejhoršího venku.” Dodatečné peníze totiž vláda získá prodejem licencí na provoz nové generace mobilních telefonů, za které chce vybrat minimálně dvacet miliard korun. Jestliže čeští kuřáci přispívají do státního rozpočtu formou zvýšené spotřební daně za cigarety, proč by občané zvýšeně závislí zase na mobilních telefonech měli být ušetřeni a neměli podpořit alespoň v jediném roce české školství? Co ovšem bude dál? Co prodá vláda v roce 2002, aby zajistila stabilitu platů v nadechujícím se školství? Před dveřmi vládního kabinetu totiž přešlapují další uchazeči. Zástupci odborového svazu zaměstnanců rozpočtových a příspěvkových organizací, vysokoškolští učitelé a zejména lékaři, zdravotní sestry. Poměrně dlouho o sobě nedali vědět strojvedoucí Českých drah. Nekonečná fronta žadatelů končí někde za obzorem.
Kantoři o své peníze již s největší pravděpodobností nepřijdou, ale současný rozpočtový veletoč na hrazdě pro změnu vytáčí koaličně-opozičního partnera sociálně demokratické vlády - Občanskou demokratickou stranu. Ta velmi racionálně (a pragmaticky) poukazuje na nutnost uhradit část nebezpečně narůstajícího státního dluhu, který v předchozích letech svého působení sama nadělala a předala jej vládě sebevrahů. Naši radost ze zvýšení platů v příštím roce proto nemůže zkalit ani takový pesimista jako je Václav Klaus, který roztrpčeně namítá, že prodej “mobilních” licencí je vlastně jednorázovým a neopakovatelným příjmem státu, s nímž v následujících letech není možné počítat. Současné oslavy ve školství obdobným způsobem nemístně kalí také guvernér České národní banky Josef Tošovský, který tichým hlasem namítá, že státní finance se propadají do stále větších dluhů. Deficit veřejných rozpočtů prý začíná být alarmující a vláda zakládá na velký národohospodářský problém. Však ono se něco najde, co bude v dalších letech na prodej. V příštím roce můžeme prodat ještě Český Telecom, České Radiokomunikace, Komerční banku. Co ale budeme dělat pozítří, až prodáme všechny věci ze šatníku a vybavení naší domácnosti?
Paradoxem současné sociálně demokratické vlády je, že na jedné straně chce předejít sociálním konfliktům (koneckonců se snaží splnit jenom to, co ve svém volebním programu voličům naslibovala), ale na druhé straně pomalu vyvolává v mnohých z nás úvahy, zda veřejné a zejména sekundární školství by mělo být opravdu do všech důsledků bezplatné, jak to naznačuje sociálně demokratický ministr Zeman v návrhu svého školského zákona. Ve čtvrtek ale ministerstvo financí poněkud poťouchle zveřejnilo varovná čísla, která potvrdila obavy mnohých ekonomů z masivního zvyšování státního dluhu mimo státní rozpočet. Sečtou-li se prý účty všech státních institucí, pak se letos utratí o 99,8 miliardy korun navíc, než kolik stát získá. Tuto sumu si ovšem vláda může někde s lehkým srdcem vypůjčit, neboť povinnost splatit stále vzrůstající dluhy bude věcí již další vlády, tentokrát pro změnu patrně zase pravicové. Štafetové kolíky, masky a divadelní rekvizity se vymění. Jen argumentace zůstane stejná, neboť nově nastoupivší vláda založí svou strategii na tradičním obviňování vlády minulé, že všechno prodala, prohospodařila a probendila. Mýtus “spálené země” se opět po několika letech vrátí na stránky českého tisku a hlavu vzhůru, občané, nejen rozumem, ale i srdcem…
Rezort, odpovědný za vzdělávání národa, je stále největším státním podnikem, který jenom v oblasti regionálního školství zaměstnává více než 250 tisíc učitelů. Ti všichni jsou doposud státními zaměstnanci. Po uplynulých dvou letech je ovšem více než patrné, že současné vládě zjevně chybí jasná představa, jak tolik slibovanou “učící se společnost” ze státního rozpočtu vůbec zaplatí. Většina veřejných škol je stále zcela nesmyslně připoutána ke státu, který ovšem nemá na vzdělávání svých občanů dostatek peněz. Socialisté se tak vlastně sami chytili do vlastní pasti, kterou si nastražili svými volebními sliby a ideou o bezplatném vzdělávání. Sociálně demokratické stereotypy myšlení jim totiž brání alespoň na okamžik připustit myšlenku na zavedení školného. S ideologickou neoblomností sobě vlastní nejsou schopni připustit, že by vyšší odborné a vysoké školy mohly podnikat a vylepšit si tím hubené rozpočtové příjmy. Ministr školství Eduard Zeman kategoricky prohlašuje: “Na veřejných vysokých školách se školné vybírat nebude.” V současné době však chybí 5 miliard na vysoké školství. Čert vem vládu, ale spolu s ní se ocitají v pasti další a další generace mladých lidí a jejich učitelů.
Jan Marintz
0 komentářů:
Okomentovat