Co by měl učitel o problematice vědět, aby v případné konkrétní situaci udělal co nejméně chyb. Jak vůbec poznáme, že se skutečně jedná o sexuální zneužívání? Máme dítěti věřit? Jak s ním vést první, vyšetřovací rozhovor? Zde navazujeme na úvodní článek Nejednoduchý problém zneužívaných dětí. Nelze očekávat, že můžeme dát absolutní a vyčerpávající odpověď na to, jak se zachovat, když se na nás žák obrátí s tím, že se stal obětí sexuálního zneužití. Každé dítě je jiné, každý z nás je jiný a každá situace je jiná. V této sérii bych se chtěla pokusit zprostředkovat co nejvíce z toho, co by měl učitel o problematice sexuálního zneužívání dětí vědět, aby se v případné konkrétní situaci co nejlépe orientoval a udělal co nejméně chyb.
Nyní tedy k otázce, kterou jsme minule položili: Jak vůbec poznáme, že se skutečně jedná o sexuální zneužívání? Máme dítěti věřit? Jak s ním vést první, vyšetřovací rozhovor?
Pro dítě je neobyčejně nesnadné se svěřit s faktem sexuálního zneužívání. Vina je v těchto případech vždy na dospělém, ale dítě má pocit, že se zúčastnilo něčeho, co se nesmí. (Je to zpravidla posilováno i pachatelem, který dítě zavazuje slibem mlčení, ale o tom později).
V posouzení věrohodnosti výpovědi dítěte hrají roli jednak věk a pohlaví dítěte a také způsob, jakým dítě o svém zážitku vypovídá. Obecně platí, že čím je dítě mladší a čím realističtější jsou detaily jeho sdělení, tím je větší pravděpodobnost, že se jedná o skutečnou událost. Spíše se svěří dívky než chlapci, kteří jsou v naší kultuře vedeni k větší tvrdosti, dívky bývají závislejší. To, že se chlapci obtížněji svěřují je jednou z předpokládaných příčin, proč je známo podstatně více případů zneužití dívek.
U starších, zvláště pubertálních dětí je už problém složitější, protože zde může hrát roli i probouzející se vlastní sexualita, případně určitá mírná hysterie, někdy posílená i vlivem ostatních dětí ve třídě. Vzpomeňme na případ amerického učitele v jedné pražské škole, kde se k původnímu obvinění připojovaly stále další dívky - nic z toho nebylo nakonec prokázáno.
Výpověď dítěte mohou podpořit další náznaky, kterých si učitel mohl všimnout už předtím. Důsledky sexuálního zneužívání se budeme podrobně zabývat později, zde však zmíníme alespoň ty, které mohou být pro učitele nápadné. Může to být prudká změna chování, někdy se může objevit úzkostné vyhýbání se zvláště osobám stejného pohlaví jako je pachatel, strach z tělesného kontaktu, sexuálně zneužité děti jsou ustrašené a mohou se u nich objevovat i psychosomatické obtíže. Dítě také přestává důvěřovat dospělým, zvláště v prostředí, kde k zneužití došlo (proto někdy raději volí jako důvěrníka učitele).
Důsledkem sexuálního zneužití je často také náhlé zhoršení školního prospěchu. Víme, že nápadné zhoršení prospěchu může mít nejrůznější příčiny, mechanismus však je zpravidla stejný - dítě je zaujato svými problémy, obtížně se soustřeďuje a postupně ztrácí zájem o školní práci. Jiným nápadným znakem může být naopak zvýšený neklid, agresivita nebo zájem o sexuální problematiku.
Je zde ovšem na místě velká opatrnost v interpretaci pozorovaných příznaků. Stal se případ, kdy učitelka byla alarmována tím, že malá dívka v její třídě nakreslila lidské postavy nahé a se zvýrazněnými pohlavními znaky. Později se ukázalo, že dostala darem dětskou encyklopedii, kde mimo jiné bylo též znázorněno lidské tělo i s pohlavními rozdíly. Dívenka, která se s maminkou právě touto kapitolou zabývala den před tím, byla velmi ráda, že při kreslení dostala příležitost pochlubit se nově nabytými znalostmi.
V každém případě je nejvhodnější, když rozhovor, týkající se přímo sexuálního zneužití vede školený odborník a to nejlépe psycholog, specializovaný na tuto oblast. První rozhovory na toto téma jsou zpravidla zaznamenávány pro případ dalšího vyšetřování proto, aby dítě nemuselo být traumatizováno dalšími detailními výslechy např. na policii. Z toho vyplývá základní rada, kterou lze v těchto případech dát - učitel by se měl poradit o dalším postupu s odborníkem (např. v krizovém centru či na lince bezpečí).
Učitel se ovšem nemůže vyhnout rozhovoru s dítětem, pokud se to na něj přímo obrátí, proto je nutné dodržovat několik základních zásad:
1. Především bychom neměli dítěti slibovat, že nic z toho, co se dozvíme, nikomu dál neřekneme - často to bývá podmínka, kterou si děti kladou. V případě skutečného sexuální zneužívání takový slib prostě dodržet nemůžeme. Lépe je tedy dítěti říci, že pokud se nám svěří, neuděláme nic, aniž bychom se s ním dříve neporadili, ale že mlčenlivost slíbit nemůžeme. Pokud se dítě už dostalo tak daleko, že osloví učitele, je vysoce pravděpodobné, že naši výhradu přijme.
2. V rozhovoru s dítětem je zapotřebí být mimořádně obezřetný, protože zvláště mladší děti jsou velmi sugestibilní a je riziko, že mu učitel mimoděk vnutí svou představu o tom, co se stalo. Je proto zapotřebí být velmi opatrný a neklást dítěti žádné návodné a sugestivní otázky. Lépe je nechat dítě volně vypovídat, pouze velmi opatrně a nenávodně se ptát na nutné podrobnosti, jen v krajním případě klást přímé otázky.
3. V každém případě je nutné vyvarovat se jakéhokoli hodnocení chování dítěte, vyjadřovat morální pohoršení či se dítěte ptát, proč to dopustilo, proč nekřičelo, proč se nebránilo. Tím jenom posílíme jeho pocit provinění a můžeme napáchat skutečně závažné škody. Dítě od nás potřebuje pochopení, povzbuzení, pomoc o kterou ve skutečnosti žádá.
Hadj Moussová Zuzana
0 komentářů:
Okomentovat