Od přelomového roku 1989 uplynulo deset let a drogová scéna v České republice je srovnatelná s kteroukoli jinou evropskou zemí. „Chceme je přece chránit!“, tak by mohlo znít motto každé nové informační kampaně, která chce oslovit děti a mládež. Přesto by český systém prevence mohl být mnohem efektivnější. Proč? Od přelomového roku 1989 uplynulo deset let a drogová scéna v České republice je srovnatelná s kteroukoli jinou evropskou zemí. Věk prvního kontaktu s drogou se snižuje, narůstá počet experimentátorů, problémových uživatelů a závislých, zvyšují se počty těch, u kterých je prvním experimentem tvrdá droga aplikovaná nitrožilně, rapidně se zvyšuje počet uživatelů heroinu. Zároveň i aktivity směřující k zastavení dalšího rozšiřování drog ve společnosti si drží podobnou úroveň jako v jiných zemích. „Chceme je přece chránit!“, tak by mohlo znít motto každé nové informační kampaně, která chce oslovit nejohroženější sociální skupinu - děti a mládež. Přesto by český systém mohl být mnohem efektivnější. Proč?
Státní protidrogová politika, respektive její část zaměřená na práci s dětmi a mládeží, je založena na centrálně řízeném modelu, který si stručně připomeňme: V jeho čele stojí národní protidrogový koordinátor. Ten organizuje školení a přednášky pro okresní koordinátory, kteří zodpovídají za jednotlivé školy. V každém školském zařízení pracuje protidrogový poradce, který má za úkol na téma drogy přednášet, mapovat situaci ve škole a o výsledcích zpětně informovat okresní úřady. Na první pohled vypadá tento model jako funkční a logický, neboť vytváří jakousi záchytnou síť, jež skupinu dětí a mládeže dostatečně pokrývá. Má však několik zásadních nedostatků, z nichž mnohé vyplývají již ze vztahu učitele a žáka.
Školní protidrogový poradce je běžným členem pedagogického sboru, který může, ale také nemusí mít snížený úvazek, aby preventivní činnosti mohl věnovat více času. Jeho značnou část navíc stráví vyplňováním výkazů o vlastní činnosti a nad podrobnou evidencí vydaných finančních prostředků.
Zásadnějším problémem však je, že učitelé bývají často v otázce drog bezradní, zvláště jsou-li ve funkci protidrogového poradce krátkou dobu. Absolvovali sice několik velmi obsažných, avšak teoretických školení, a mnohdy jim chybí jakékoli praktické zkušenosti s nealkoholovými drogami. Pak může dojít například k situaci, že protidrogová poradkyně a zároveň třídní učitelka na školním výletě zabavila studentům eukalyptové lístky v domnění, že se jedná o marihuanu.
Je také možné, že učitel - protidrogový poradce nikdy nepřišel do styku s aktivním uživatelem drog a signály užívání drog u žáka zaměňuje s jinými vlivy, případně je odhalí později než například pracovník kontaktního centra, který se dobře orientuje v typologii závislostí. Učitelé s praktickými znalostmi samozřejmě existují, ale patří spíše k výjimkám potvrzujícím pravidlo.
Velmi podstatný je však jeden fakt: učitelům ztěžuje práci jejich vlastní autorita. Jinak řečeno, učitel zůstává učitelem, i pokud připraví ve škole sebezajímavější besedu. Představa, že student, jenž chce řešit svůj problém s drogou, si půjde pro radu ke školnímu poradci, jestliže zároveň právě u něj propadá z matematiky nebo mu hrozí vyloučení ze školy, je přinejmenším směšná.
„Besedy, které vedu, trvají asi dvě vyučovací hodiny a učitelé ve třídě většinou nezůstávají. Stalo se mi ale, že studenti sami před začátkem požádali, aby se naše beseda konala tzv. bez dozoru. Nejde o oblíbenost či neoblíbenost učitelů, ale o jejich postavení ve škole“, říká Veronika Vojtová z Centra prevence při brněnském Sdružení Podané ruce. S protidrogovou prevencí i poradenstvím má několikaleté zkušenosti. Podle ní bývá jedna z pravidelných „zahřívacích“ otázek, zda ona sama někdy nějakou drogu vyzkoušela. „Studenti se mě snaží testovat, jestli o tom opravdu něco vím. Často se ptají i na účinky jednotlivých drog, nemohla bych si vymýšlet, veškerá důvěra by byla ta tam.“ A vzápětí dodává: „Ještě se mi nestalo, že by po besedě někdo nepřišel s nějakým soukromým dotazem. Navíc existuje zpětná vazba, po skončení mluvím se školním koordinátorem, případně ho mohu upozornit, samozřejmě anonymně, že má na nějakou oblast zaměřit větší pozornost.“ Debaty bývají někdy dost emocionální, ledasco vyplave na povrch a situaci ve třídě je možné rychle a přesně diagnostikovat, a to nejen v otázce drog, ale například i šikany. Stává se, že se hovor stočí i na jiné problémy, nejčastěji na konflikty v rodině, pohlavní život apod.
Tyto zkušenosti jsou jasným důkazem toho, že lidé přicházející z okruhu mimo školu dosahují při preventivní činnosti mnohem výraznějších úspěchů než samotní učitelé. A vůbec tu nejde o nedostatek snahy.
Státní politika zaměřená na prevenci užívání drog u dětí a mládeže principiálně podporuje spolupráci s neziskovými organizacemi a poradenskými centry. Avšak odpovědnost leží plně na aktivitě školy, zda využije nabídku takového zařízení, jehož pracovníci jsou schopni vést tematické přednášky a besedy přímo na školách - vycházejí z praxe, pohybují se mezi uživateli drog, a tím si snáze získají důvěru a otevřenost v diskusi. Svou činností by mohli velmi ulehčit roli školních protidrogových poradců, ti by se pak společně s rodiči zabývali konkrétními problémy konkrétního studenta.
Všichni se vždy shodneme v tom, že kvalitní prevence je v koncepci protidrogové politiky zaměřené na děti a mládež tím nejdůležitějším. Přesto na protidrogovou preventivní činnost nezbývají ve státním rozpočtu prostředky a například Sdružení Podané ruce, a i mnozí jiní, nedostalo na letošní rok od státu na takzvanou primární prevenci ani korunu.
Silvie Bínová
0 komentářů:
Okomentovat