Učitelé, kteří jsou svou profesí zřejmě v nejčastějším kontaktu s dětmi, se občas dostanou i do situací, které překračují běžný rámec a kdy se musí rozhodovat, jakým způsobem se zachovat. Mezi takové situace patří ty, kdy se učitel setká s dítětem, které je obětí týrání či sexuálního zneužívání. Učitelé si pak kladou otázku, jak v takových případech reagovat, co konkrétně udělat. Z právního hlediska je situace jednoduchá a jednoznačná. Jedná se o trestný čin a jako takový podléhá oznamovací povinnosti. Ve skutečnosti ovšem věci nejsou tak jednoduché a je s tím spojena řada otázek.
Na úvod dva skutečné případy. V jedné alternativní škole se dívka svěřila své učitelce, že ji i její kamarádky osahává trenér ve sportovním oddíle. Učitelka požádala o radu kolegy, pedagogická rada se radila až se uradila: nebude se s tím nic dělat, dítě by vyšetřováním bylo traumatizováno. Tím případ pro školu skončil.
Na jiné škole se dívka svěřila učitelce, že ji osahává její nevlastní otec. I tato učitelka se obrátila o radu na kolegy, ti však s úlevou konstatovali, že se dítě svěřilo jí a tak se jich to netýká. Učitelka se nevzdala, s pomocí sociální pracovnice, krizového centra i staršího, dospělého bratra zneužívané holčičky byl případ přiveden až před soud. Dítě však mezitím bylo vystaveno soustavnému tlaku ze strany matky, která je obviňovala, že ji chce připravit o partnera a mladšího bratříčka o tátu. Před soudem prohlásilo, že si všechno vymyslelo. Soudci s úlevou zavřeli spisy a případ byl pro ně ukončen. Případ však bohužel neskončil. Rodina se pod tlakem ostudy přestěhovala a učitelce přišel po čase dopis od její bývalé žačky. Psala, že otčím je ve vězení, protože ji znásilnil a tomu už její matka uvěřila. Dívka zároveň žádala učitelku, aby o jejím případu vyprávěla ostatním dětem …
Tyto případy mají některé shodné rysy. V obou byla škola pro dítě místem, kde se může svěřit a požádat o pomoc. To je ve skutečnosti pro obě školy (či učitelky) velká poklona. V dalším vývoji případů se však již začínají objevovat spíše otazníky. V obou případech máme pocit, že takto by neměly končit, že zde není něco v pořádku. Nejde jen o odsouzeníhodný fakt sexuálního zneužívání dítěte, ale i o to, jakým způsobem zúčastnění k případům přistupovali a jak se zachovali. V reakci školy sehrály zjevně roli emocionální zábrany, předsudky i neznalost problematiky. Jaké otázky se v souvislosti s těmito případy vynořují:
Jak vůbec poznáme, že se skutečně jedná o sexuální zneužívání, máme dítěti věřit?
Jaké jsou důsledky sexuálního zneužití? A je to opravdu tak zhoubné a tak časté?
Jsou něteré děti více ohroženy než jiné?
Neznalost je možno připustit. Ale co je míněno emocionálními zábranami a předsudky? Jaké mýty kolem sexuálního zneužívání dětí existují?
Proč je vlastně pro zneužívané dítě tak obtížné svěřit se s tím, co mu udělal či dělá někdo dospělý?
Co když bude dítě vyšetřováním skutečně traumatizováno - máme právo ho tomu vystavit?
Jak si vysvětlit chování matky v druhém z případů? A jak chápat zdánlivý nezájem některých zúčastněných na potrestání viníka?
Co dělat? Na koho se obrátit? Rodiče, policie, sociální péče? Nebo začít řešit sami? A jak?
Dá se nějak zabránit či předejít tomu, aby k sexuálnímu zneužívání docházelo?
Každá z těchto otázek vyžaduje výklad, který přesahuje rámec tohoto článku. Problém je však velmi závažný a vpedagogické praxi často podceňovaný. V dalším pokračování se k jednotlivým otázkám vrátíme.
Hadj Moussová Zuzana
0 komentářů:
Okomentovat