Hned zkraje bude dobré zmínit několik zbytečných mýtů, které způsobují zastření racionálních debat. Jeden z nejrozšířenějších je založen na prastarém osočování mladých lidí z arogance a neúcty k hodnotám.S ním pak souvisí i údajné pohrdání „opravdovou“ literaturou. Skutečně nemají dnešní studenti o literaturu zájem?
Hned zkraje bude dobré zmínit několik zbytečných mýtů, které způsobují zastření racionálních debat. Jeden z nejrozšířenějších je založen na prastarém osočování mladých lidí z arogance, nepřizpůsobivosti, neúcty k hodnotám atp. S ním pak souvisí i údajné pohrdání „opravdovou“ literaturou. Jak často se dnes člověk dozví: „je to bída s těmi studenty, nečtou a jenom se dívají na televizi anebo hrají počítačové hry.“ Ze své osobní učitelské zkušenosti na gymnáziu si dovoluji tvrdit naprostý opak. Studenti i přes všemožné tlaky soudobých trendů a jevů, které zcela mění pojetí světa, čtou prózu i poezii a jsou o ní schopni uvažovat. Odmítají přijímat jednoduše konstruované fráze, jsou kritičtí a hledají pravdu. Budeme-li jim však nabízet jen bloudění nudným a mrtvým hřbitovem s honosnými náhrobky, oprávněně se nám vysmějí.
Výuka české literatury je vklíněna do starých kolejí. Světem středního školství vládne úděsná fráze: „jména musí znát.“ Nikdo však k ní není schopen poskytnout jiný důvod než ten, že totiž kdo danou sumu jmen autorů a všech jejich děl nezná, nemůže projít maturitou anebo být přijat na vysokou školu. Ale k čemu je znalost jmen, která několik let straší v hlavách bývalých studentů, než se nakonec vytratí a zůstane jen pachuť nepříjemných vzpomínek na hodiny literatury.
V našem školství jsme se dosti odchýlili od schopnosti samostatně uvažovat k pasivním znalostem. Jistě, kdybychom se vydali směrem radikálně opačným, na středních školách by se podnikaly jen živelné pokusy o interpretace, které by byly na hony vzdáleny samotnému literatuře. Určitá znalost základních faktů je tedy nutností. Chce-li kdokoli o literatuře uvažovat a má-li být jeho úvaha hodnověrná, musí vědět, jak jsou literární díla konstruována a proč o některých z nich můžeme říci, že jsou krásná. Také musí mít základní literárně-historický přehled; je tedy zapotřebí naučit se vybrané kapitoly z dějin literatury a poznat pravidla jejího vývoje. To vše ale musí být propojeno s intimním vztahem k textu, jenž jediný může být východiskem. Toho nelze dosáhnout jinak, než že rezignujeme na touhu ukázat studentům vše, co je obecně pokládáno za naše literární dědictví. Méně je v tomto případě více a jeden prožitý text má větší hodnotu než pět povinně „pročtených“. Vyučování literatury by navíc nemělo být statické. Učitel by měl být připraven nacházet souvislosti mezi literaturou a hledáním odpovědí na základní otázky života. Učit literaturu a český jazyk znamená naučit studenty uvažovat o kráse, rozeznávat dobro a zlo.
Možnost dobře učit českou a světovou literaturu je také podmíněna existencí kvalitních učebnic. Těch je však, bohužel, velmi málo. Náš trh se přímo hemží plagiáty, jejichž autoři opsali rozumy odjinud a mnohdy si ve své horlivosti nestačili povšimnout, že přebírají i názory tendenční a hloupé. Jednou z mála výjimek je skvělá knížka Jaroslavy Janáčkové, která je dnes součástí neméně dobrých „Dějin české literatury.“ Janáčková je totiž - na rozdíl od jiných autorů – znalkyní svého oboru. Zároveň přitom není spoutána vědeckou pýchou, která by ji odvedla od možnosti prezentovat dějiny literatury do jisté míry zjednodušeně. Vynikající práce Janáčkové byla potvrzena i čítankou, která nenabízí pouhý náhled na texty 19. století, ale i na posloupnosti v literárním vývoji. Třebas na to, že pokud by nebyl Erben, těžko bychom se mohli těšit krásou veršů Skácelových.
Úspěšný učitel české literatury by měl u svých studentů rozvíjet schopnost přemýšlet o literatuře a potažmo i o životě. Nenechat se zmást šalbami světa, který „nás chce bavit“, ale dobrovolně se vydávat na obtížné a mnohdy i nejednoznačné putování. To je částečně dáno i tím, zda učitel dokáže nadchnout. Těžko se mu to povede, bude-li vědět, že během svých tří hodin týdně musí spolu se zapeklitostmi českého jazyka projít celé dějiny české a světové literatury a naskládat tento seznam do hlav svých studentů. Jedinou možnost tak spatřuji ve změně systému. Tato změna by pak měla být založena na zmenšení počtu faktografických údajů, které se musí studenti naučit. Podstatně větší důraz by měl být kladen na, řečeno s Václavem Černým, „hory“ české literatury, protože ten, kdo vyleze na horu, se jednou vrátí i na ony pomyslné kopce.
Petr Bubeníček
0 komentářů:
Okomentovat