Událostí, která v minulém týdnu vzbudila rozruch, bylo publikované srovnání kupní síly našich učitelů se západoevropskými kolegy. Mnoho komentátorů tyto neradostné údaje bere jako potvrzení svých nářků, že učitelé by měli být lépe ohodnoceni za svou práci. Je ta ale z "tržního" hlediska natolik kvalitní, aby si to zasloužili? Minulý týden by se dal hodnotit jako nabitý událostmi. Tedy pokud se budeme dívat pohledem českého školství, které již dlouhou dobu žije v očekávání životně důležitých událostí, a tak je pro něj událostí i taková maličkost, která kosmeticky upraví poměry ve vzdělávání sociálně handicapovaných dětí na jedné straně a takzvaně studijně nadaných na straně druhé. Významnější událostí, která vzbudila také větší rozruch, bylo publikované srovnání kupní síly našich učitelů se západoevropskými kolegy. Z něho vyplynulo, že čeští učitelé berou v poměrném srovnání svého platu k platu průměrnému méně než jejich kolegové. Podobné srovnání se sice objevuje již několik let skrze údaje poskytované Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí. Podobné srovnání již v roce 1997 podalo zprávu o tom, že v odvětvích, kde již fungují standardní mechanismy jako v západních zemích, vykazují menší příjmové rozdíly než pořád ještě silně centralizované a konkurenci se bránící české školství. Proto se kvalifikovaní dělníci a inženýři mají v západoevropských zemích lépe zhruba o padesát procent, kdežto německý učitel si ve srovnání s kolegou od nás žije třikrát lépe.
Mnoho komentátorů situace ve zdejším školství tyto údaje bere jako potvrzení svých ukřivděných nářků, že si přece zaslouží vyšší ohodnocení své práce. Poslední důkaz o tom podala jistá učitelka z Mostu, která na stránkách LN v citově vypjatém sdělení popsala veškeré neduhy našeho školství a nastínila katastrofické důsledky těchto skutečností. Musím ji bohužel zklamat, ale skutečnost je přece jen o něco veselejší. Pokusím se teď některé její názory posunout do reálnějších dimenzí.
Autorka dopisu si nejdříve stěžuje na jalové reformy a reorganizace. V tom s ní je možné souhlasit, protože reformy vycházející z ministerského týmu je možné mnohdy označit zcela oprávněně jako nekvalitní. Školství navíc potřebuje změny hlubší a zásadnější, co se vzdělávací soustavy a obsahu vzdělávání týče. Školy samotné je třeba přiblížit těm, kterých se týkají, totiž dětem a jejich rodičům. Právě jim odpovídáme za kvalitu vzdělání, které poskytujeme. Oni jsou poptávkovou stranou, kterou my oslovujeme svou nabídkou. Spíše je dobré říkat „měli bychom oslovovat“, protože oni mají v dnešním velice direktivním a centralizovaném školství velmi omezený výběr. Právě pokud bychom jim dali určité rozhodovací pravomoci o věcech, které se jich bezprostředně dotýkají, potom by se vyřešily i mnohé z problémů, které tak trápí pisatelku. Například odchod učitelů ze školství, který je také o něčem jiném, než se nám snaží naznačit.
Předně není pravda, že by školy stály s otevřenou náručí a vyhlížely mladé učitele. Jedním z důvodů, který tomu brání, je přezaměstnanost školského resortu, který pisatelka mimoděk naznačuje. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že sehnat práci ve školství není jednoduché. Samozřejmě, že situace se liší podle regionů, nicméně školy jsou víceméně dimenzovány přesně na míru stávajících sborů a při klesajícím počtu žáků není naděje, že vznikne jakýsi přirozený biologický nárůst pracovních míst pro učitele. A starší učitelé, nebo lépe řečeno učitelky, sami neodejdou. Jejich plat totiž dosahuje na celonárodní úrovni výše převyšující průměrnou mzdu. Ve školství se totiž neodměňuje podle skutečných schopností, ale podle principu odsloužených let. A chtěl bych se v tuto chvíli autorky zeptat: Byla byste ochotna přijmout jiný, např. kariérní model oceňování učitele, který by vám sebral vaše věkové privilegium a dal mladým učitelům, kteří vám jistě leží na srdci, šanci na lepší výdělek?
Nevěřme tomu, že učitelé odcházejí v první řadě kvůli špatnému finančnímu ohodnocení. Na vině je především dusná atmosféra, která díky jisté gerontokracii ve školství panuje. V článku zmiňované paní učitelky se několikrát hovoří o padesátiletém věkovém průměru členů sboru a jejich vysokoškolském vzdělání. A právě v tomto spojení je jeden ze základních problémů našich škol. Inu, co se v mládí naučíš… - a právě proto příliš často akcentují poslušnost a předávání obrovského množství vědomostí bez důrazu na jejich pochopení, nereflektování na změněné společenské potřeby. Takové byly jejich školy, včetně těch vysokých, během éry komunismu. Proto tito učitelé žehrají na klesající kázeň ve třídách, neochotu žáků k učení a celkový společenský úpadek.
Skutečnost je přitom jiná. Žák dnešní školy bere ji již jako jeden z několika možných zdrojů informací. Daleko více akcentuje kritický pohled na předávané vědomosti a snaží se u nich najít praktické využití. Učitelé pak nejenže jeho snahu bojkotují, ale ještě v ní hledají pokus o podrytí své autority. Jediným možným výsledkem je nesmiřitelný konflikt stále více se diskreditujících učitelů a stále destrukčněji se projevujících žáků, neboť zničení nenáviděných hodnot je jedinou cestou, která se před nimi rýsuje. Alespoň v jejich očích.
Škola se musí snažit žáky vychovávat právě v duchu myšlenek odpovědností za kvalitu vlastního života a toleranci k zájmům, právům a požadavkům druhé strany. Chtěli bychom, aby uměli naslouchat druhému a společně se potom dohadovali o možných řešeních problémů, ale aby také tříbili své interpretační schopnosti a byli schopni svůj názor obhájit.
Bohužel, žáci mnohdy přijímají společenské změny s větším pochopením než někteří moji kolegové. Jsou lépe připraveni na život, který stojí na ocenění skutečné kvality a ne vysněné tradice, která se za námi táhne. Ta navíc není ospravedlněním nároků, ale naopak závazkem k další práci, kterou je třeba vykonávat s ohledem na to, jaký je o ni zájem. A o práci některých z vás, vážení kolegové, může mít kriticky a objektivně smýšlející člověk oprávněné obavy.
Marek Lauermann
0 komentářů:
Okomentovat