V poslední době se v médiích objevilo mnoho kritických názorů na učitele. Kdo ale objektivně ví, jací jsou? Úřední zdroje o kvalitě učitelů neexistují. Z inspekčních zpráv je možné úroveň kvality dedukovat jen nepřímo, ale nikoli konkretizovat stav… A co vědí v Kalibru? V minulých měsících a hlavně minulých týdnech média věnovala dosti velkou pozornost vládní kampani připravující radikální změny ve školském systému. Z řady témat stojí za pozornost kritický úhel, pod kterým autoři „z lidu“ ve svých názorech hodnotí kvalitu pedagogů na základních školách.
Už v internetové diskusi Výzva pro deset milionů zazněla velmi drsná kritika. Jeden ze čtenářů si vzal na mušku špatný výběr pedagogů. Podle něj poškozují žáky duševně i tělesně a za mnoho let už napáchali nekonečně škod. Tvrdí dále, že se „ setkal s učiteli, kteří by se měli spíše léčit na psychiatrii, neměli dostatečné odborné znalosti (tedy vlastně téměř žádné) a snažili se žáky na základní škole politicky manipulovat.“ Doporučuje, aby se pravidelně prověřovaly schopnosti učitelů vstupním odborným testem a psychologickým vyšetřením: „Zájem by neměl být soustředěn jen na nové příchozí pedagogy, ale i na `staré ověřené`.“ Zde by podle autora měl mít test poradní funkci a ukazovat, kteří učitelé mají být co nejdříve nahrazeni. Jiný čtenář Mladé fronty Dnes se zase zapřísáhl, že se bude soudit s úředníky ministerstva, zakážou-li gymnázia. Hlavním terčem jeho kritiky státního školství jsou i u něho ale učitelé. „Čeští učitelé na základních školách jsou špatní, což jasně dokazuje odliv žáků z těchto škol, který tak polekal ministerstvo.“
Víme ale opravdu, jací jsou učitelé na základních školách?
Úřední zdroje o kvalitě učitelů (v regionech ani celostátně) neexistují. Z inspekčních zpráv je možné úroveň kvality dedukovat jen nepřímo, ale nikoli konkretizovat stav. Rozbory úrovně personalistiky, pokud vím, dělala pouze pražská školní inspekce v polovině 90.let z vlastní iniciativy. Nepřístupnost důležitých údajů o profesionalitě učitelů chybí také proto, že byla zrušena osobní odpovědnost školních inspektorů za konkrétní školy. Ze zákona zanikly i možnosti funkční dislokace v okresech, případně prostředky umožňující vyloučit z výkonu učitelského povolání osoby lidsky a odborně nevhodné. Důležitým zdrojem informací by mohly být stížnosti. Ani ty se ale systémově nezpracovávají a nevyvozují je z nich konkrétní závěry o jednotlivcích. Chybí celkový nadhled.
Mnoho by mohli říci o skutečné úrovni mladých učitelů profesoři, docenti a asistenti vysokých škol, kteří léta zkoušejí absolventy pedagogických a filosofických fakult u státních zkoušek a u obhajob. Spoustu dílčích poznatků o kvalitě učitelů mají ředitelé škol, kteří jsou dnes jejich zaměstnavateli. Zkušenosti a profesionální instinkt u nich rozhodují o tom, jak postavit své učitelské týmy; podstatné reference o „svých“ lidech ve školách však získávají obtížně a často opožděně. Je to jeden z důvodů, proč ředitelé uzavírají pracovní smlouvy na dobu určitou.
Mnoho by dnes k tomu všemu asi řekl Oldřich Botlík ze společnosti Kalibro, kdyby si on sám a jeho klienti vzájemně neuložili bobříka mlčení na věčné časy. Po pěti ročnících didaktických testů, realizovaných jeho společností v podstatě za státní peníze, má asi jen on hluboký vhled do vzdělávací úrovně českých škol, tříd, žáků a konkrétních učitelů. Na základě zatím ojedinělých testů tak jedna soukromá firma získala detailní přehledy o individuálních výsledcích žáků a souhrnné výsledky za třídy i školy. Po deseti letech tu je poněkud trpné zjištění, že soukromý podnikatel ve vzdělávání, ale žádná další státní instituce, včetně protežovaného Ústavu pro informace ve vzdělávání (ÚIV) nebo České školní inspekce (ČŠI), není takto zevrubně analyticko-synteticky obeznámena se skutečnou jakostí práce učitelů. Oldřich Botlík už dlouho připouští, že celková situace základních škol je neutěšená. I proto tvrdí, že víc než o gymnázia jde o „změnu tváře“ základních škol? Nepřímo tak dává za pravdu zkušenostem výše citovaných autorů? Kdo ví?
Učitelé zatím ale mohou o prázdninách a vlastně i po nich v klidu spát. Někdo učit přece musí. A kdo by příliš stál o to, vzdělávat sladké české teenagery? A obavy rodičů ? Ty budou pro příští školní rok stejné jako letos: aby jejich ratolest neměla úplně nemožného učitele nebo učitelku.
Ivo Fencl
0 komentářů:
Okomentovat