Moderní pedagogika v přímé závislosti na výzkumu mozku přináší nové poznatky, které skutečně mohou přispět k lepšímu životu nás všech v nejbližší budoucnosti. Tato díla se je snaží připomenout a nabízet nám i některé možnosti řešení, které můžeme my sami vyzkoušet. Zda jsou funkční, ověřte si sami.
„Když je to možné, nechť vše je vnímáno všemi smysly, věci viditelné očima, věci slyšitelné ušima, věci čichatelné nosem, věci chutnatelné jazykem. Když je to možné, nechť vše je vnímáno všemi smysly společně. Nechť se tak děje… Nic není v rozumu, co nebylo ve smyslech“
J. A. Komenský Didaktika magna
Nedá mi to, abych tuto krátkou úvahu nad některými publikacemi, které se objevují na současném trhu, nezahájil pravidlem, které spatřilo světlo světa již před mnoha stoletími. J.A.Komenský nikdy nebyl za mořem a nejspíše ho současné superlearningové kapacity neznají, protože ho konec konců ani v jedné z 5ti publikací, které jsem měl možnost prolistovat, ani necitují.
Ani konec století 20 totiž nemůže k Zlatému pravidlu učitelů cokoli doplnit.
Druhým momentem, který bych chtěl hned na počátku připomenout, je i konec století minulého. Přelom století vždy v mysli nás smrtelných lidí vyvolává pocity nejistoty, možných změn a následků, které na nás budou čekat. Lidská mysl se příliš za celé století v tomto ohledu nezměnila. Myslím, že nebude od věci, když se podíváme na konec století minulého úryvkem z knihy Johna Jakese "Domovina.
Svět kolem nás se sice technicky mění, leč naše mysl zůstává stejná:
Začínalo nové století, to staré se právě završilo. Rok 1900 přece ukončuje celé století. Zítra se už bude psát datum prvního ledna století dvacátého. Lidé přijímali tuto událost s rozpolcenými dojmy. Nebyla to však jen otázka čísel, která fascinovala všechny noviny a časopisy. Podobné zdrcující předpovědi se praly o místo na slunci s normálními denními hloupůstkami prezentovanými v úhledně vyvedených reklamních rámečcích, které nabízely prací prášky, toaletní mýdla, módní výstřelky, kurzy rozvíjející duševní asertivitu a kapacitu mozku. Inzeráty nabízely i kuličky proti molům ("Zabijí, protože páchne!"), podivuhodné přístroje na stloukání mléka, ke kterým se jako pohon zapřahali do postrojů psi ( "Zdvojená psí síla!" ), všemohoucí elektrické zdravotní pásy s pytlíky na baterie ("Rychle vyléčí veškeré nervové a vnitřní poruchy vyplývající z přirozených příčin, morálních výstřelků či nerozvážnosti!").
Tak nevím, zda tento úryvek není opsán z Mladé fronty dnes či případně jiného seriozního deníku současnosti. Panečku, kurzy asertivity a rozvíjení kapacity mozku už v roce 1896!!
Ba ne to se jen staré a známé pravdy halí do nového hávu…teď už ale vážně.
Ostatně i samy autoři na mnoha místech knih neustále opakují, že těmto metodám musíme věřit.
Lidské vzdělávání stojí před kvalitativní změnou, kterou přináší vědeckotechnická revoluce, multimediální programy či virtuální realita, různé posilovače mentálního myšlení. Školský systém skutečně v mnohém zůstává ve století minulém. Jediným východiskem je budování otevřeného systému, který hodnotí nové a nové informace, třídí je a uvážlivě aplikuje do vědního poznání. Čas změn opravdu nadešel. Školství od svého zrodu se potýká s neuvěřitelnou lidskou nevědomostí, neochotou ze sebou něco udělat a celou řadou existencionálních problémů, které celoživotní kantořina přináší. Klasickým příkladem současnosti mohou být počítače a jejich využití třeba na základní škole. Situace je více než tristní. "Multimediální" výuka - kombinace slova, (textu), obrazu, videa či animace je "ideální" pomůckou, pokud ji učitelé zvládli. Čas ke změnám v našem vědomí skutečně nadešel, i když na druhé straně je třeba celou řadu materiálů, které se v současné době objevují, hodnotit více střízlivě než sebou přináší novinové publikování a někdy vše obepínající komerční využití nových poznatků. Některé závěry a myšlenky těchto superlearningových knih jsou pouhou spekulací.. Prověřené poznatky jsou tu nabízeny s neověřenými a čtenář může být leckdy dezorientován.
Stres, který nás obklopuje, je závažným faktorem limitujícím naše schopnosti. Civilizační choroby a technostres významně narůstají. Přesto ale existuje dostatek důkazů, že určitá forma mírného "rozumného stresu" je právě oním faktorem, který člověka jako biologický organismus pohání vpřed. Psychologie pozitivního myšlení, jejímž typickým představitelem jsou právě tyto knihy, má samozřejmě i řadu odpůrců. K mým námitkám mě vedou mé "logické bloky", (tak se v podání superlearningu nazývají pochyby). Třeba opravdu patřím do škarohlídských století minulých a mé schopnosti předvídat nejsou tak ryze pozitivní. Navíc jsem se narodil v Evropě, kde převládá skepse.
Co to vlastně superlearning je? Termín se mi příliš nelíbí. Zavání až příliš reklamou. Jeho podstatou však je tvořivý přístup k našemu vědomí i nevědomí, k našim schopnostem a dovednostem založený na moderních objevech neurologie, psychologie i lidské empirii orientálních moudrostí. Jde tedy o eklektickou směsici technik a metod, které mohou přispět k udržení správné psychohygieny naší duše. Výsledkem procesů, které můžeme ovlivnit právě my, jsme my sami. Jedno anglické přísloví říká, "lidé a ne prostředky."
Většin těchto knih (ale nejenom na ně) se odvolává na metody učení, které v 70.letech razila sugestologická škola bulharského vědce Lozanova. Kniha cituje i celou řadu dalších sovětských a východoevropských poznatků (hypnóza, muzikoterapie, trénink senzitivity, Stanislavského metodu učení se rolí vlastním prožitkem, neurofyziologii). Tak jako vždy v lidské společnosti však byly tyto vědní disciplina mnohokrát přeceňována epigony. Tím byl často znehodnocen význam původního objevu (zdaleka ne jen na sovětské straně). Některé základní techniky i z této doby jsou však součástí moderní pedagogiky docela samozřejmě. Dobrý učitel ví jak motivovat studenta, jak vytvářet jeho pozitivní myšlení, co znamená tvořivý přístup k problémovému učení a pod. V tomto ohledu tedy není superlearning ničím novým. Biflování či nádenické učení je však také stále přítomné. Je prostě věcí školy, učitele, žáka i rodiny, jak tvořivě učení využije. Většina metod zmíněných v této knize předpokládá přímé zapojení smyslů do výuky. Čím více, tím lépe. Superlearning tedy netvrdí nic jiného než J. A. Komenský v úvodu tohoto článku. Velmi silně závisí na tvořivosti učitele, jak své žáky zaujme a "zapojí" do školy hrou. Výsledky práce s plakáty, schématy, chození po vzorcích či po symbolech počítačového programu jsou tedy jen dalším posílením globálního smyslového vnímání. Stejně tak mohou působit různorodé čichové, zvukové či kinetické vjemy, které přinášejí určitá reflexní spojení. Tedy ani v této oblasti není nic, co by nebylo učitelům neznámé a co by ti rozumní nepoužívali.
Klasickým příkladem je metoda TPR - Total Physical Response. Jde o odezvu celého těla - pohybovou, taneční, sluchovou pro podporu výuky jazyků. V našich školách pro tuto techniku nemáme žádný název, ale běžně se používá. TPR je vysoce efektivní metodou, která patří do arzenálu každého schopného učitele jazyků na základní škole. Často sledujeme děti i v televizi či na různých přehlídkách, jak zpívají či poskakují na anglické rýmy a rytmy. Tento přístup je prakticky uplatněn ve VŠECH moderních učebnicích jazyků. Jak už reaguje učitel ve vlastní třídě, to už je ovšem zcela jiná otázka.
Ani vliv hudby na učení (muzikoterapie) není neznámý. Určitá zvuková kulisa je našemu pokolení vlastní. Jen málokdo z nás se na zkoušku připravoval v úplné tichosti. Je bezesporu, že určité hudební pozadí může vědomosti v paměti upevňovat (nebo je destruovat). Mnohdy stačí se učit nahlas a souběžně přehrávat hudební doprovod. Nahrávání na kazetu je jen technickým řešením a možná úlitbou technologickému pokroku současnosti. Mám dojem, že už samou dlouhodobou a komplikovanou přípravou (magnetofony, namlouvání, časování) si musím díky mnohočetnému opakování látku zapamatovat.
Stejně tak dramatické zobrazení určitých jevů - jazykové scénky, hraní rolí, divadelní představení využívají plného smyslového zapojení Jádrem je tedy motivace a ta při zapojení "všech" smyslů skutečně strmě stoupá. Dramatizace je proto běžnou součástí moderní školy. Pokud jste navštívili školskou výstavu Schola Pragensis na pražském výstavišti v letošním březnu, určitě jste nepřehlédli celou řadu dramatických vystoupení uplatňovaných v jednotlivých hodinách - jazyků, dějepisu či vlastivědy.
Ne zcela však platí, že učení je vysoce pozitivní pouze v prostředí zcela radostném. Moderní psychologie spíše potvrdila, že nejlepších výsledků se dosahuje pod "mírným" stresem. Pokud jste četli knihu Desmonda Morrise "Nahá opice" či sledovali televizní seriál "Zvíře - člověk" zcela jistě budete souhlasit, že určitá forma tlaku je nezbytnou podmínkou jakékoli lidské činnosti. Ruku na srdce, budete se opravdu učit, když vám vše bude připadat bezvadné, budete dokonalí a nic vám nebude scházet? Určitá hladina stresu je už samozřejmě dána tím, že zkoušku musíte vůbec skládat. Jak hluboce ale stres působí pozitivně a kdy negativně, to už je docela jiná otázka.
Na druhé straně pravdou ale zůstává, že pro pedagogický proces je určitý stupeň "radosti z poznání" nezbytností. Bezbřehý entuziasmus však také vede k iluzím. Metoda soustavného stresu jen málokdy však také nepřináší odpovídající výsledky.
Jak je tomu ve sportu? Vzpomínáte si na sovětského trenéra Tichonova a jeho hokejový manšaft? Dodnes jdou o něm fámy, že byl zcela nesmiřitelný a nekompromisní. Vedl stres k sportovnímu úspěchu, nebo nevedl? Myslím si, že volba přístupu je vždy věcí každého z nás. Přetvořením olympijské myšlenky "není důležité se zúčastnit, ale vyhrát," jak se často děje, však také příliš k tvorbě vyrovnané osobnosti nepřispíváme. Nemůžeme ale opominout i celé řady příkladů, kdy pozitivní a vstříčný přístup trenéra vedl také k olympijským metám.
Zcela „americké“ je pojetí vyhazovu z práce. Jeden ze čtenářů poznamenal, že "pozitivní přijímání vyhození z práce, je možné pouze u toho, kdo má odpovídající sumu peněz na účtu v bance." Neumím si tak docela dobře představit, jak lidé mohou pozitivně reagovat na naše loňské povodně, když jim řeka vzala střechu na hlavou. A nebude to jen tím, že oběti povodní prostě jen nemají dostatečně pozitivní myšlení.
Skutečností také zůstává, že mnohé věci se učíme nevědomě. Podle Hoppse je psychika jako ledovcová kra. Dvě třetiny leží pod hladinou a pouze jedna třetina vyčnívá. Využití nevědomí je právě oním jádrem, které rozhodně není tak jednoduché, jak se superlearningové kapacity domnívají. Každá oblast má svou logiku i řeč. Vědomí pracuje více s kódy, slovy, rozumem, zatímco nevědomí více se symboly, příměry a každá oblast má svou jinou logiku. Pokud by všechny techniky spolehlivě fungovaly, zcela určitě by psychiatři měli daleko méně práce. Tvrzení superlearningových odborníků, že lze vědomě komunikovat s nevědomím je krajně pochybné. Pokud by tomu tak bylo, nemuselo by lidstvo vymýšlet od pradávna složité techniky jak s iracionálnem komunikovat (meditace, alterované stavy vědomí navozené tréninkem nebo drogou). Odstraňování neuróz, depresí by bylo hračkou a profese psychiatra by umřela na úbytě. Odkrývání nevědomých bloků je nejsložitější částí psychoterapeutické práce. Příčiny našich bloků vyplouvají na povrch jen velmi obtížně, protože tkví v hlubokém nevědomí a jejich odkrývání stojí mnoho hodin psychoanalýzy a od ní odvozených technik. Každý člověk vám nejspíše potvrdí, že rada "nemysli na ten malér" nemá žádný efekt.
Relaxační techniky, které vycházejí z orientálních učení a které tvoří nedílnou součást všech těchto knih, však mohou napomoci. Význam dechových cvičení pro rozvoj jednotlivce je jednoznačný a neměl by být přehlížen v žádném případě. Je samozřejmě otázkou, zda obrovský zájem západní civilizace je dán opravdovou orientací na změnu osobnosti a životního stylu či spíše snahou o efektivitu a úspěch za každou cenu ve výkonové společnosti.
Podnětné informace se většinou objevují v částech těchto knih věnovaných výživě a novým doplňkům. Totéž platí o technologických zařízeních, které se již prodávají i u nás. Zvláštní je, že se superlearning jen málo zabýváí multimédii a virtuální realitou, která zcela jistě s sebou přinese další posilování vzdělávání. Myslím si, že v této oblasti superlearningu něco chybí, přestože uplatnění interaktivního učení je dnes jednou z nejvíce diskutovaných oblastí v pedagogice vůbec. Je také velmi podstatné si uvědomit, že technika musí být pouze prostředkem a ne cílem, jak se někdy mnohdy stává. Jsem zcela přesvědčen, že vhodný interaktivní program v rukou zkušeného učitele či rodiče je jednou z moderních metod, které zcela jednoznačně přispívají ke smyslovému vnímání. Nechtěl bych však přehlédnout i celou řadu negativních dopadů, které multimedializace vzdělávání přináší. (pavoučí nemoc - závislost na internet).
Knihy o superlearningu, které dnes najdete v každém knihkupectví a které jsou nesmírně oblíbené, jsou typickými produkty své doby a reprezentují současnou převážně americkou populárně psychologickou literaturu "střiženou" pro čtenáře všech věkových skupin.
Jak k superlearningu přistoupíte sami, nechávám na vás. Pokud tento článek alespoň trochu přispěje k tomu, že se my všichni na prahu nového millenia zamyslíme nad tím, co můžeme udělat pro sebe a ještě spíše pro naše děti, pak tento článek zcela jistě splnil svůj účel.
Když jsem citoval Jana Amose Komenského na začátku této předmluvy, dejme mu tedy slovo i nakonec.
"Nechť začátkem i koncem naší didaktiky jest: hledání a nacházení metod, při kterých by učitelé učili méně a ti, jež sedí v lavicích se naučili více; nechť školy mají méně shonu,nepřátelství a zbytečného úsilí, a více lepšího bytí, sebedůvěry a stálého užitku."
Málo platné, superlearning je starý více než 200 let a nepotřebuje předponu super.
0 komentářů:
Okomentovat