Obyčejně bývá napadán odchod nejlepších žáků na osmiletá gymnázia, ale přehlížen je fakt, že pátá třída je životní křižovatkou i pro všechny ostatní. Stranou pozornosti našich kritiků - reformátorů tradiční české školy zůstávají některé důležité vývojové problémy žáků pátých tříd. Obyčejně bývá napadán odchod těch nejlepších na osmiletá gymnázia, ale přehlížen je fakt, že pátá třída je životní křižovatkou i pro všechny ostatní.
Na prvním stupni byli svěřeni do rukou jedné osoby, kterou důvěrně poznali, které důvěřovali a mohli ji mít velmi rádi, neboť jim zajišťovala i další důležité potřeby: zejména základní bezpečí a alternativní orientaci v postojích a hodnotách nezávisle na rodině. Od šesté třídy příštího školního roku se už budou setkávat s cizími učiteli a učitelkami, někdy až nadměrně soustředěnými na svoje předměty - "úvody" do speciálních vědních disciplín. Odpovědnost za dětské zrání bude hlavně věcí třídního učitele, částečně výchovného poradce, možná psychologa nebo speciálního pedagoga.
Není v šesté třídě ještě příliš brzo na tak zásadní změnu lidské situace ? Nejspíše by většina kolegyň a kolegů potvrdila, jak obrovské rozdíly jsou ve fyzické a psychické zralosti u žáků v pátých třídách. Markantní je rozdíl mezi venkovskými, městskými a velkoměstskými školami. Zejména chlapci bývají ve vývoji značně opoždění za děvčaty. Děti osobnostně nejrobustnější většinou odcházejí na gymnázium. Alternativní školy tuto zkušenost respektují: jeden pedagog zde často vyučuje prakticky všem předmětům. Je ale otázka, jak efektivně, a je-li tomu tak i v nejvyšších ročnících základního vzdělávání. Střídání učitelů je také jedním z motivů, který vede k rozhodnutí některých rodičů vyučovat vlastní děti v experimentálním režimu tzv. domácího vyučování. S ohledem na globalizující se svět bychom zde mohli zmínit i praxi vyspělého japonského základního školství. Zde mají žáci až do šesté třídy vždy jen jednoho učitele na všechny předměty s výjimkou hudební výchovy a tělocviku, které vyučují jen kvalifikovaní hudebníci a sportovci.
Před koncem roku zase budeme číst a slyšet o stresech našich školáků v souvislosti s vysvědčením. Sotva ale o smutcích a obavách páťáků, kteří dobře tuší, že jim nenávratně (a možná předčasně) končí věk jejich skutečného dětství. Místo něj na ně čekají druhostupňoví kantoři - odborníci, a na malou menšinu pakdokonce "profesoři". Možná, že v době, kdy se znovu vynořuje myšlenka zřetelnějšího oddělení primárního a sekundárního stupně a jejich fázování, nebylo by na škodu věnovat pozornost i skutečným vzdělávacím potřebám žáků v páté a šesté třídě a přehodnotit naše zakořeněné předsudky o hranicích mezi školskými vzdělávacími cykly.
Ivo Fencl
0 komentářů:
Okomentovat