Po roce 1990 vyhlášená transformace školství probíhala často víc jako lehkovážný maškarní karneval než jako vzdělanci řízený, promyšlený proces. Nikomu se nechtělo moc vědět, jaká je skutečná hodnota věcí, které se přebírají, ani myšlenek, které se mají měnit.
Převládl princip hegelovské negace. Jedna z prvních analýz školství minulou zkušenost české školy odbyla jedinou větou, nedávnější modrá kniha několika odstavci. Nikdo nezkoumal, kdo a co je zač pod novými maskami a převleky. O co komu šlo a o co jde.
Učenec silný v geometrii a slabší v politice předal na začátku hlavní školský úřad pod dohled lidí, které si osobně přivedl. Byl to asi jeden z prvních případů arogantního převzetí moci na ministerstvu. Úředníci si o tom pak dlouho vyprávěli. Později přibyly ještě další folklorní zvláštnosti, které bylo možné sledovat občas i v televizi a v tisku. Funkcionáře jmenoval ministr, ale většinou je propouštěli subalterní úředníci často bez udání důvodu. Někteří učencovi lidé na ministerstvu zůstali deset let. Na českém školství se podepsali. Vědec se po roce raději vrátil k psaní tlustospisu. Má filosoficky vznešený název a vyšel až v těchto týdnech. V té souvislosti jsme se dozvěděli, že školství pan profesor geometrie sleduje už jen okrajově (Týden 17/2000). Opatrně a vyhýbavě se k aktuálním poměrům ve školském resortu vyjádřili i další exministři školství, když jim k tomu dal loni v listopadu příležitost polovládní učitelský týdeník. Je to zajímavé čtení. Nikoho z nich se netýká, jak to v jejich bývalém vysokém úřadě a v resortu dopadá ani za to necítí odpovědnost.
Skoro pro každého to byla politická epizoda, ojedinělé životní poučení v pokročilém věku. Razantní personální změny chystal v resortu asi jen jeden z ministrů. A šel. To byl ale i básník. Snad proto se mohl znovu vrátit bývalý tělovýchovný náčelník jistého významného leteckého pluku v éře zvaná normalizace. Za dobu čtyř ministrů má pod kontrolou a delší dobu i na povel větší díl z koláče českého školství. Stará vojna mívá vždy skvělou frustrační toleranci. Ani šíp ani jiná kanonáda jí kožich jen tak nepošramotí. Se svými se většinou dorozumí. Bývalou kádrovou školskou nomenklaturu na vedoucích místech ve významné části přece nahradili hlavně bývalí učitelé základních škol a typuji, že z nich na prvním místě tělocvikáři. V inspekčních výročních zprávách se o tom nedočtete. To dá rozum. Do konkursů se hlásí ti, kdo mají bytostnou touhu být vždy a všade první a chtějí za každou cenu velet. Jsou i další zákonitosti post-normalizační školské personalistiky: Po roce 1990 byly zrušeny odbory školství v národních výborech, jejich majetek delimitován a lidé „odejiti“. Po roce 2000 budou zase zrušeny nástupnické okresní školské úřady, jejich majetek si už hledá nové majitele a úředníci zakrátko další zaměstnání. Kde je vysněná státní definitiva? Místo ní sklapne čelisti zase dialektika.
Permanentní reorganizování školství, kolotoč často nesmyslných konkursů i pro osvědčené lidi a celkové výsledky a výhledy resortu nebyly a nejsou po deseti letech pro řadové učitelstvo úsměvné a sotva mohou přinášet pocit životního zakotvení, stability, uspokojení z dobře vykonané práce, naději na spravedlivé povyšování těch nejschopnějších a na přijatelné finační ocenění. Příběhy, které jsme četli, viděli a známe z vlastní zkušenosti měly i v uplynulých měsících leckde spíše příchuť absurdní frašky a někdy tragikomedie. Znechutily další spousty lidí ve školách. Řada šéfů a kolegů se i z dalších důvodů zase cítí koncem školního roku fyzicky a duševně zcela vyčerpána. Rituální úřednické tance pod velkolepými výzvami a nadpisy, které splaskly jako mýdlové bubliny. Chystají se nové. Nejen utrmácení kantoři a s nimi jejich žáci a věci, co jsou zcela bez viny, nevědí, co vlastně se školstvím bude. Nedivme se, že jsou už často flegmatičtí a nebo i cyničtí. Ti nahoře mají zase jiné starosti. Šachy o atraktivní úřadní a školní budovy a o nové posty a obročí započaly a hned tak se neskončí.
Ivo Fencl
0 komentářů:
Okomentovat