Role žáka je institucionálně určena, její obsah je dost jednoznačně předepsán školním řádem a je vždycky podřízenou rolí. Tvoří ji komplex vlastností, které jsou pro tuto roli žádoucí. Způsob, jakým dítě zvládne roli spolužáka, je významný nejenom pro prožití školního věku, ale ovlivňuje i jeho strategie chování a neformální sociální vztahy. V tomto směru je významná zkušenost z dětské skupiny.
Zde se jedinec učí zvládnout dovednosti sociální interakce, spolupráce, solidarity, sebeovládání, způsoby specifické komunikace a role určitého typu, které spoluurčují jeho budoucí sociální úspěšnost…
V malých skupinách, jakou je například školní třída, se objevuje mechanismus, který má pro dítě velký význam i do budoucnosti – tzv. sociální facilitace. Roku 1898 provedl Triplett pokus s dětmi, které měly navíjet v co nejkratší době udici. Zjistil, že děti pracují výrazně rychleji, pokud jsou přítomny ještě jiné děti. Mechanismus, který způsobuje, že lidé v přítomnosti jiných osob pracují mnohem rychleji, než pokud činnost vykonávají sami, se nazývá sociální facilitace. Školní třída je pro pozorování tohoto jevu ideálním prostředím, protože mezi dětmi navíc panuje i jistá rivalita a podle sociálních psychologů může facilitace fungovat pouze tam, kde jsou přítomny i prvky soutěživosti.
Přítomnost spolužáků totiž zvyšuje touhu dítěte předvést se z lepší stránky. Je zde ale problém: zatímco při plnění snadných úkolů to vede k většímu úsilí a soustředění, a tedy ke zlepšení výkonu, při plnění obtížných úkolů tato touha zvyšuje frustraci vyvolanou úkolem a vede k rozpakům, uzavření se do sebe nebo silné úzkosti, a to vše snižuje výkon. Stručně řečeno, dobře naučené a zažité úkoly provádíme v přítomnosti obecenstva lépe než o samotě, zatímco kvalita provedených úkolů, které vyžadují koncentraci a pozornost, přítomností publika trpí. Obecenstvo působí ještě daleko silněji, pokud je v něm přítomen odborník, jehož ve třídě představuje učitel.
Z tohoto hlediska se školní třída zdá být ideálním seskupením, pokud nám jde o to, aby děti pracovaly rychleji a podávaly vyšší výkon. Ale…
Ve třídách se také vyskytuje jev nazývaný sociální lenivost. Projevuje se tím, že jedinec pracující ve skupině a za skupinu podává menší pracovní výkon, než když pracuje samostatně. Jedná se v podstatě o protiklad sociální facilitace. Děti podávající výkon v rámci třídního kolektivu, necítí již takovou zodpovědnost za dosažený výsledek. Tato zodpovědnost je jakoby rozdělena mezi členy třídy a to vede k tomu, že každý člen podává mnohem menší výkon, než kdyby pracoval samostatně. A navíc při přítomnosti obecenstva dochází ke konfliktu rozdělení pozornosti na daný úkol a přihlížející zbytek třídy, takže děti, které vykonávají určitou činnost za pozornosti celé třídy (je to například ještě stále tolik oblíbené zkoušení u tabule), pracují sice rychleji, ale dělají také mnohem více chyb a kvalita výkonu tak výrazně klesá.
Použitá literatura:
R. L. Atkinsonová – Psychologie – Victoria publishing – Praha 1995
Maria Fűrst – Psychologie – Votobia – Olomouc 1997
Nicky Hayesová – Základy sociální psychologie – Portál – Praha 1998
Milan Nakonečný – Sociální psychologie – Academia – Praha 1999
Marie Vágnerová – Vývojová psychologie – Portál – Praha 2000
Barbora Dvoř´áková
0 komentářů:
Okomentovat