Když jsme součástí nějaké skupiny, a to chtě nechtě – pokud jsme lidé – pravděpodobně být musíme, můžeme se ocitnout se svým názorem v menšině. To je skutečnost, na kterou si většina z nás v životě zvykla. Skupiny, do nichž patříme, mají vytvořena určitá schémata chování a určité normy. Pokud se chováme shodně s těmito normami a přizpůsobujeme se jim, jsme se skupinou konformní.
Na tom by koneckonců nebylo nic divného, vždyť podle psychologů je jen přirozené, že lidé ve dvojznačné situaci projevují tendence přejímat úsudky druhých. Na konci dvacátého století se však stále více prosazuje móda na odiv vystavovaného nekonformismu. Zvláště pro věkovou skupinu cca do třiceti let znamená konformita přibližně totéž jako blbost (u některých se zdá téměř splývat). Jak je to tedy s naší slavnou konformitou?
Jak už bylo řečeno, skupina si vytváří vlastní pravidla „hry“, skupinové normy, a od svých členů požaduje, aby se jimi řídili. Konformitu lze nejlépe ilustrovat na modelové situaci: například skupina studentů z jedné školní třídy diskutuje na určité téma, student XY je ovšem výrazně proti. Na danou otázku existuje jedna určitá a správná odpověď (i když je to odpověď zcela evidentní, například při psychologických pokusech se jednalo o barvu určitého předmětu apod.), ale XY odpovídá vědomě nesprávně, pokud by se správná odpověď měla lišit od názorů druhých. Hraje zde roli skutečnost, že ve skupině, na níž je student svým způsobem závislý (v tomto případě školní třída), existuje možnost negativních skupinových sankcí vůči studentu, který je nekonformní. Nekonformní studenty třída odmítá a to tím více, čím víc se odchylují od daných norem. Zpočátku se skupina snaží přimět takového jedince ke konformismu, nepodlehne-li tlaku, odvrátí se od něho a přestane se jím zabývat.
Když totiž nebohý XY opakovaně nesouhlasí s názorem většiny, znamená to přímou výzvu kompetenci členů skupiny. Výzvu, která vyžaduje nesmírnou odvahu, když jsou jedincovy vlastní schopnosti náhle a nevysvětlitelně zpochybněny. Konformismus se pak stává účelovým přizpůsobením se takové situaci a přispívá k redukci úzkosti v situacích, kdy nezávislý postoj může být pociťován jako něco ohrožujícího.
Když se však ve třídě vyskytne osoba (byť jen jediná), která nesouhlasí se zbytkem skupiny – a to i tehdy, odpovídá-li špatně – stačí tento impuls k tomu, aby se XY třídě nepřizpůsobil. Na tom, kdo je dalším nesouhlasícím, studentovi XY ani za mák nesejde. Vliv třídy na nešťastného XY by byl ovšem výrazně větší, kdyby se skupina skládala ze specialistů, nebo kdyby její členové byli pro XY významnými osobami; v tom případě by podle psychologů ustoupil výrazně rychleji. Kdyby třída nebyla příliš jednotná, tlak na XY by se naopak zmenšil a dost možná, že by mu třída dovolila ponechat si svůj názor.
Pokud bude statečný XY neoblomný a rozhodne si ponechat svůj názor, i když proti němu budou všechny síly světa, potom je podle teorie sociálních psychologů obdařen vysokou sebeúctou. Výzkumy totiž ukazují, že konformisté jsou významně méně inteligentní než nezávislé osoby, jsou méně sebevědomí, mají zábrany, jsou pasivnější, sugestibilnější, myšlenkově rigidní a konvenční. Zdá se, že jediný klad, který jim psychologové přiznali, je větší umělecké cítění (těžko říci, z čeho tak usoudili).
V jiných výzkumech se však také prokázalo, že spolu s růstem pocitu sounáležitosti jedince se skupinou se konformita stává přirozenou, nyní opět šťastný XY ji nepociťuje jako vnější tlak, jemuž se musí podřizovat, ale jako samozřejmost. Být naprosto nekonformní totiž znamená, být proti všem a všemu a docela sám, a to už je možná lepší občas nějakou lžičku té zatrápené konformity spolknout.
Použitá literatura:
R. L. Atkinsonová – Psychologie – Victoria publishing – Praha 1995
Nicky Hayesová – Základy sociální psychologie – Portál – Praha 1998
Milan Nakonečný – Základy psychologie – Academia – Praha 1998
Milan Nakonečný – Encyklopedie obecné psychologie – Academia – Praha 1997
Milan Nakonečný – Sociální psychologie – Academia – Praha 1999
0 komentářů:
Okomentovat