Rodiče dětí se speciálním vzděláváním to nemají právě snadné, a to nejen u nás. Zprávy z Dánska, Irska, Nizozemí a Norska obsahují příklady některých rodičů, kteří dávají přednost odděleným zařízením, a není pochyb o tom, že v jiných zemích je to stejné. Že to rodiče dětí se speciálním vzděláváním nemají právě snadné, je patrné například z Muthova výzkumu (1988), který byl věnován otázkám integrace v německých školách. Zjistil, že mnozí rodiče se setkávají se značnými problémy. Ty zahrnují nejen souhlas vedení školy a školských orgánů s integrací jejich dítěte mezi zdravé vrstevníky, ale i jednomyslný souhlas rodičů všech zdravých dětí v dané třídě. Všichni rodiče totiž nepodporují integraci, demokratické principy a rovný přístup ke vzdělávání. Zprávy z Dánska, Irska, Nizozemí a Norska obsahují příklady některých rodičů, kteří dávají přednost odděleným zařízením, a není pochyb o tom, že v jiných zemích je to stejné. Toto stanovisko je zdůvodňováno tím, že v integrovaných třídách mohou být handicapované děti osamocené, zanedbávané a diskriminované, že normální děti se mohou opožďovat v učení a že normálním školám chybí vhodný personál a potřebné odborné či materiální prostředky.
Z mnoha výzkumů je zřejmé, že rodiče dětí a žáků i nadále vystupují spíše v roli uživatelů služeb než rovnocenných partnerů. Podle zvyklostí může mít zapojení rodičů charakter marginálních, konzultačních, participačních nebo manažerských aktivit.
Marginální (okrajové) zapojení u českých rodičů bezesporu dominuje a je zjevně formalizováno do oficiální role uživatele služeb. Většinou má charakter rituálu a omezuje se na takové aktivity, jako jsou třídní schůzky rodičů a učitelů, dny otevřených dveří nebo návštěvy rodičů ve škole. Učitelé mají tendenci hovořit s rodiči jen o jejich vlastních dětech. Jednání se týká převážně pokroku dětí ve škole a toho, jakým způsobem mohou rodiče doplnit úsilí jednotlivých učitelů.
Konzultační zapojení rodičů je méně frekventovanou oblastí rodičovských aktivit, protože vyžaduje daleko rozmanitější vztah vzájemné spolupráce. Rodiče nepřijímají jen informace, ale poskytují také učitelům rady o svém dítěti. Hovoří o zájmech svých dětí a o jejich schopnostech a sdělují i své vlastní postoje a očekávání. Diskuse se soustřeďují na způsoby, jakými se domácí a školní opatření navzájem doplňují. Úspěšná setkání se vyznačují tím, že se na nich hodnotí dosažený pokrok a plánují se další aktivity.
Participační zapojení je nejméně frekventovanou složkou rodičovských aktivit. Může se mu dařit spíše v dobře strukturované škole. V takovém případě totiž rodiče spolupracují s pedagogickými pracovníky škol nejen v zájmu svého vlastního dítěte, ale ve prospěch všech dětí a žáků dané školy. Účastní se nejen jednání rady rodičů, ale pomáhají i učitelům ve třídě, doprovázejí žáky na školních výletech, angažují se v získávání fondů a finančních zdrojů. Někteří rodiče jsou zapojeni do mnoha společenských a sportovních aktivit dětí ve školách. Ve Francii jsou z rodičů vybíráni zástupci, kteří se přímo účastní přípravy školního kurikula a jednotlivých projektů. Ve Velké Británii rodiče velmi často asistují učiteli přímo ve třídě. Naslouchají například individuální četbě dětí nebo dohlížejí na malé skupiny žáků, které plní úkoly zadané učitelem. Ne všichni rodiče se však cítí dobře při participačním zapojení, které ani není obvyklé ve všech školách.
Manažerské zapojení vyžaduje služby pouze malé části rodičů. Proto rodič, který pomáhá managementu školy, působí jako reprezentant všech rodičů školy. Práce školního manažera je náročná na odpovědnost, čas a zvláštní dovednosti, proto se každý z rodičů necítí být schopen se jí ujmout. Nicméně je to důležitý aspekt chodu na mnoha našich školách.
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat