V řadě evropských zemích je zapojení rodičů do života škol hnací silou vzdělávání jednotlivých žáků a rozvoje celého školského systému. U nás o podcenění této spolupráce svědčí i právě probíhající Výzva pro 10 milionů. V řadě evropských zemích je zapojení rodičů do života škol hnací silou rozvoje nejen vzdělávání jednotlivých žáků, ale celého školského systému. Výraz ”zapojení rodičů” je v současné pedagogice velmi frekventovaný termínem, vyjadřujícím ideálně blízké pracovní partnerství, pomocí kterého rodiče a učitelé mohou zlepšit vlastní způsoby pomoci dětem a žákům, za které každý z nich nese velmi specifickou odpovědnost.
Ať se to některých učitelům líbí nebo nelíbí, jsou rodiče skutečně specialisté na výchovu svých dětí číslo jedna. Dost možná že z pohledu některých pedagogů nejsou dostatečně kvalifikovaní. Jejich kvalifikace však nespočívá v osvojení řady modelů pedagogické teorie a didaktiky. Především důvěrně znají své děti uvnitř své vlastní rodiny. Pocit citového zázemí, sounáležitosti, pomoci a účinné podpory v pravou chvíli a na pravém místě jsou sice bohužel méně frekventované kategorie pedagogických kompetencí, které ovšem nejsou přímo spojeny s vysokoškolským studiem pedagogiky. Značný rozsah sociálních dovedností tohoto typu souvisí se schopností sociálního učení, které je přístupné všem kategoriím dospělých. Tedy nejen učitelům, ale i rodičům. Výchova a vzdělávání dětí a žáků totiž není výsadní doménou rodiny ani školy. Kdo zastává tyto zásady, měl by si uvědomit, že i rodič s kvalifikací soustružníka nebo skladnice je schopen velmi kvalifikovaně poradit vysoce erudovanému učiteli ve volbě některých metod práce s jeho dítětem a naopak. Rodiče a učitelé se totiž musí mnohé učit jedni od druhých.
Partnerský vztah tohoto typu je dnes označován poněkud méně čitelným termínem, kterým je “subsidiarita”. Princip ”subsidiarity” znají mnohé země OECD ze zastoupení rodičů v řídících subjektech škol. Mezi jednotlivými zeměmi jsou však značné rozdíly. Jak upozorňuje Beattie (1985, 1987) ve zprávě z mezinárodního srovnání účasti rodičů na výchově a vzdělávání vlastních dětí, zastoupení rodičů v různých organizacích ještě neznamená jejich participaci na vzdělávání a výchově. V mnoha zemích například rodiče hrají aktivní úlohu v rozvoji speciálního vzdělávání žáků. Někdy tím, že vytvářejí tlak na své děti, aby navštěvovaly speciální školy, někdy jako zastánci ”normalizačního” hnutí, pomocí kterého se rostoucí počet dětí se speciálními vzdělávacími potřebami vzdělává v běžných školách.
Některé národní organizace prosazující integraci postižených dětí do běžných škol (např. německá skupina Rodiče proti separaci) se skládají naopak v převážné většině z rodičů dětí, které žádné postižení nemají. Přitom rozsah, v jakém rodiče ovlivňují pedagogickou praxi ve školách, se v jednotlivých zemích opravdu výrazně liší. Dánsko je příkladem dlouhodobého zapojení rodičů do školství. V 50. letech, na základě vládní výzvy, aby se rodiče zapojili do tvorby vzdělávací politiky, se rodiče stali velmi významným faktorem školské reformy, která v následujícím desetiletí vedla k zvýšení kvality vzdělávání a integraci žáků se specifickými poruchami učení do běžných základních škol. Rodiče jsou totiž velmi významným faktorem změn ve školství. O podcenění jejich vlivu na změny našeho školského systému svědčí i v současné době probíhající “Výzva pro 10 milionů”. Kolik rodičů se do tohoto procesu zapojilo? Že to není možné přesně určit? V tomto je právě podstata tohoto problému.
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat