Poměrně vážným nedostatkem většiny reedukačních programů je, že jsou určeny “specialistům”, například učitelům, psychologům nebo speciálním pedagogům, a nikoliv rodičům. Rozsah, v jakém jsou rodiče dětí se speciálními vzdělávacími potřebami zapojeni do procesu odborného posuzování a následného vzdělávání žáků, je v některých zemích stanoven přímo zákonem. Například v USA je určen zákonem již z roku 1975 a v úpravách z roku 1986 a 1990. Pokud dítě potřebuje péči více odborníků, a připadá tak v úvahu jeho umístění do integrovaného zařízení s individuálním vzdělávacím plánem, zákon stanoví, že jeho umístění musí být projednáno s rodiči. Mají-li rodiče námitky, mají také zákonné právo rozhodnutí odmítnout. Po umístění dítěte do běžné školy jsou rodiče zapojeni do pravidelného hodnocení jeho vzdělávacích výsledků.
V několika zemích OECD je situace podobná. Ve Spojeném království jsou rodiče zapojeni do vzdělávání dětí se speciálními potřebami jako rovnocenní partneři, mají aktivní účast v mnohooborovém posouzení a ve sporných případech mají právo odvolat se k vyšším školským orgánům. V Belgii rodiče podepisují dohodu, která obsahuje jejich souhlas se zpracováním a realizací individuálního vzdělávacího programu u jejich dítěte. Navštěvují také jednání pedagogické rady, na kterých je pravidelně projednáváno hodnocení jejich dítěte. V Dánsku musejí rodiče souhlasit se všemi aspekty individuálního vzdělávacího programu ještě před jeho zavedením a každý rok jsou oprávněni tento program zhodnotit z hlediska přínosu pro jejich dítě. Zprávy z Francie uvádějí, že rodiče jsou přímo zapojováni do tvorby školního kurikula svých dětí.
Učitelé si myslí, že rodiče nemají kvalifikaci na to, aby jim říkali, jak by měli být žáci vzděláváni. Řada rodičů si ale na druhé straně uvědomuje, že učitelé někdy záměrně snižují aktivní zapojení rodičů a dávají přednost jejich vlídné pasivitě. Mají-li rodiče na učitele požadavky, někteří z nich se bezpochyby bojí, že je ohrožena jejich suverenita, reagují pak podrážděně.
Poměrně vážným nedostatkem většiny reedukačních programů je, že jsou i přes jejich často vysokou odbornou úroveň většinou určeny “specialistům”, například učitelům, psychologům nebo speciálním pedagogům, a nikoliv rodičům. A tak je náprava specifických vývojových poruch učení často doménou odborníků, kteří sice mají poměrně široký repertoár nápravných metod, ten ovšem často nejsou schopni poskytnout rodičům dítěte. Tím se ovšem zužuje dosah možné nápravy na velmi omezený okruh “zasvěcených”. Zbývající skupina přihlížejících “laiků”, ke kterým jsou nejednou řazeni samotní rodiče dítěte, je většinou instruována na velmi nedostatečné úrovni, která jim neumožňuje aktivně se zapojit do procesu nápravy výukových problémů dítěte. Metody jsou jim většinou demonstrovány při krátké návštěvě školy nebo v poradně V tom horším případě je rodičům dokonce poskytován pouze slovní popis, jak mají nápravu s dítětem doma provádět. Efekt takové nápravy většinou nebývá valný, navíc velmi často právě takový způsob “nápravy” vede některé rodiče k pasivitě a přenechání problémů dítěte pouze odborníkům.
Antonín Mezera
0 komentářů:
Okomentovat