Otázka bilinguálního učení byla vždy ve středu pozornosti pedagogické i laické veřejnosti. V teorii se běžně traduje, že výukové prostředí má být co nejblíže originálnímu prostředí. Tyto poučky, které razily sovětské pedagogické zdroje a následně pak i západní věda občas ještě také dnes prosazuje i leckterý slovutný univerzitní akademik, který asi nikdy nebyl ve skutečné škole.
Otázka bilinguálního učení byla vždy ve středu pozornosti pedagogické i laické veřejnosti. Od nepaměti se střetávají dva zcela rozdílné názory.
•V běžných podmínkách, kdy prostředí je poplatné mateřskému jazyku nemůže bilinguální výuka příliš fungovat. Žák se učí "předmět" a ne "jazykové dovednosti."
• I v podmínkách běžné školy lze využít bilinguální výuky a žák zvládá jazyk mnohem efektivněji než v běžných podmínkách.
V obou stanoviscích je trochu pravdy a tak se nám zdá, na základě skoro devítiletých zkušeností, kdy naše zkušenosti jdou za běžný rámec výuky jazyku, že sice pojem bilinguální výuka nepoužíváme, ale její základní principy jsou přímo součástí učebního plánu leckteré základní školy.
V teorii se běžně traduje, že výukové prostředí má být co nejblíže originálnímu prostředí. Tyto poučky, které razily sovětské pedagogické zdroje a následně pak i západní věda občas ještě také dnes prosazuje i leckterý slovutný univerzitní akademik, který asi nikdy nebyl ve skutečné škole. Žáci prý mají dostávat nová jména .. z Petry je najednou Jean, z Michajla George. Teorie tvrdí, že se prý tak usnadňuje vžívání se do rolí anglického studenta. Moderní superlearning by snad ještě přidal hrátky s psychologickými pojmy jako je skrývání nedůvěry do jiné osobnosti a další podobné nesmysly. Pevni doufám, že podobné teorie dnes na konci století patří jen na knižní pulty v amerických bestsellerech, jak se naučit jazyky za tři měsíce či jak vstoupit do budoucího milénia jako jedinec předurčený k úspěchu. Pevně doufám, že do našich škol duch tohoto přes pozitivního myšlení ještě nedostoupil
Já jen dodávám, že v daném případě, mé zkušenosti mluví poněkud jinak. Žák má svou individualitu a její narušování přehráváním do jiných rolí může narušit jeho duševní integritu organismu. Podobná metamorfóza je umělá a zcela neúčinná.. Mnohdy spíše škodlivá.
Druhým klasickým příkladem je metoda TPR - Total Physical Response. Jde o odezvu celého těla - pohybovou, taneční, sluchovou pro podporu výuky jazyku. V našich školách pro tuto techniku nemáme žádný název, ale běžně se používá. TPR je vysoce efektivní metodou, která patří do arzenálu každého schopného učitele jazyku na základní škole. Často sledujeme děti i v televizi i na různých přehlídkách, jak zpívají či alespoň poskakují na anglické rýmy a rytmy. Tento přístup je prakticky uplatněn ve VŠECH moderních učebnicích jazyku. Jak už reaguje učitel ve vlastní třídě, to už je ovšem zcela jiná otázka. I tato metoda výrazným způsobem motivuje bilingualitu ve výuce.
Další kategorií pak samozřejmě je i otázka prostředí, v kterém se žáci učí. Tady nic nebrání tomu, aby prostředí dávalo studentům co nejvíce podnětů v originálním jazyce. Tady především záleží na učiteli a jeho vlastních schopnostech. Jak vypadá situace na zcela běžné škole, raději ani nemyslet. Přitom právě využití originálních učebních pomůcek, videí, CD-ROMu běžných 3 D modelů a dalších autentických materiálu je podle mého názoru nejlepším způsobem, jak bilingualitu v normální výuce prosazovat. Jazyk je tak vnímán v souvislostech a jako dorozumívací prostředek a ne jako trest, který si na žáka učitel vymyslel. Například právě v biologii po třech až čtyřech měsících práce s autentickými materiály již není mezi žáky větším problémem se odborné terminologii orientovat.
Samozřejmě, že není právě jednoduché přesvědčit učitele jiného předmětu, než jsou jazyky, aby se "pustil" do gramatického dobrodružství například s dobýváním Kartága na CD ROMU Ancient lands. Přestože učitelé by měli v rámci svého dalšího vzdělání rozšiřovat i jazykové dovednosti, přesto je téměř nemožné při hospitacích zaznamenat využití cizojazyčných pomůcek. Vím, že to nezní příliš povzbudivě. Hlavní problém však neleží jen v žácích, ale především v učitelích a celkovém systému školství. Proč tomu tak je? Důvodů je víc než mnoho. V prvé řadě je to postavení školského systému jako takového, z toho vyplývající postavení kantora na společenském žebříčku. Následující poznámka bude znít možná trochu provokativně, ale pokud budou v našich školách stále učit i paní kolegyně, pro které je učení ve škole jen odskočením od hlídání vlastních dětí a kantořina nebude pro ně celoživotní profesí s odpovídajícími jistotami, pak budeme ještě dlouho hledat naší správnou budoucnost. Sem samozřejmě patří otázky jazykového vzdělávání učitelů - kdy, jak ho organizovat a jak učitele k dalšímu sebevzdělávání motivovat. O počítačové gramotnosti ani nemluvím.
A právě tento moment je, aspoň si to myslím, cestou, jak bilingualitu byť ne jako pojem, ale jako běžnou součást provozu škol různých stupňů prosazovat do praxe.
Pak totiž bude platit staré dobré pravidlo J.A.Komenského, na které sice v průběhu věku padal prach, ale přesto pranic neztratilo ze své hodnoty:
Nechť začátkem i koncem naší didaktiky jest: hledání a nacházení metod, při kterých by učitelé učili méně a ti, jež sedí v lavicích se naučili více; nechť školy mají méně shonu,nepřátelství a zbytečného úsilí, a více lepšího bytí, sebedůvěry a stálého užitku."
Milan Hausner
0 komentářů:
Okomentovat