Po vítězství pravicové koalice zde začala Buzkova vláda provádět odvážnou reformu školství, ne nepodobnou té britské. Navíc měla úlohu ztíženou tím, že na deformacích systému, jakými jsou encyklopedismus, přetíženost učivem, zaměření učebních předmětů do vzájemně oddělených vědeckých disciplín, se značnou měrou podepsala komunistická teorie a praxe. K tomuto závěru dospěla komise OECD ve své Zprávě o národní politice ve vzdělávání vydané v Paříži v roce 1996.
„Když nebude vzdělávací systém pořádku, nebude se dobře dařit ani našim dětem, ani naší zemi.“ Takto lapidárně a přesně se vyjádřil britský premiér Tony Blair na začátku své školské reformy. Jejím hlavním cílem je vytvořit společnost vzdělání, v níž občané jsou připravení na příchod informačního věku.
Reforma vychází z myšlenky, že vše důležité se odehrává ve třídě, kde nejdůležitější osobou je žák a hned po něm učitel. Právě jim je třeba vytvořit k jejich práci optimální podmínky, aby výsledek byl co nejefektivnější. Podíváme-li se na problém z hlediska učitele,potom byly odstraněny překážky, které jim bránili
orientovat se na příjemce své služby, na žáky.Při své práci museli vyplňovat příliš mnoho papírů a neměli
dostatečnou podporu v informačních technologiích. Výsledkem bylo, že nemohli své žáky kvalitně vzdělat, použijeme-li s trochou nadsázky obchodní žargon, nemohli klienta správně obsloužit. Ne proto, že by neměli
dostatek vůle, ale proto že škola pro ně nevytvořila dobré prostředí. Potom se ani žáci nemohli cítit dobře.
To se Blairova vláda rozhodla změnit, když jim o čtvrtinu zvýšila platy, zbavila úmorného vypisování všemožných výkazů a naopak se je rozhodla vzdělávat v rozsáhlém národním programu pro rozšíření nejlepších vyučovacích metod. Nad kvalitou vzdělávací nabídky bude dbát kontrolní orgán, který jednou za šest let vyšle na každou školu inspekci, která na základě podrobného rozboru studijních výsledků odhalí důvody, proč žáci neprospívají. Systém bude stát také na partnerství mezi rodičem a školou, kteří uzavřou smlouvu stanovující odpovědnost za žákův prospěch a výchovu. Tím má být dosaženo většího zapojení veřejnosti do řešení problémů školské soustavy.
Ovšem pro srovnání stavu našeho školství, nemusíme plavat do ostrovní říše, ale stačí se podívat k našim severním sousedům do Polska. Po vítězství pravicové koalice zde začala Buzkova vláda provádět odvážnou reformu školství, ne nepodobnou té britské. Navíc měla úlohu ztíženou tím, že na deformacích systému, jakými jsou encyklopedismus, přetíženost učivem, zaměření učebních předmětů do vzájemně oddělených vědeckých disciplín, se značnou měrou podepsala komunistická teorie a praxe. K tomuto závěru dospěla komise OECD ve své „ Zprávě o národní politice ve vzdělávání “ vydané v Paříži v roce 1996.
Právě ze závěrů této zprávy vyvodili polští ministerští úředníci většinu zásad pro svou reformu. Dílem se přitom inspirovali i přímo v Blairově reformě. Cílem okamžitých změn tedy bylo zejména zvýšení platů učitelů zavedením školného, zvýšení počtu osob majících maturitu na 80 % populace a vysokoškolsky vzdělaných osob na 40 % populace. Investici do lidských zdrojů pokládá polský ministr školství Handke za jediný způsob, jak zmenšit handicap nízké kvalifikace polských zaměstnanců ve srovnání s vyspělým světem.
Polská reforma šla navíc ruku v ruce se strukturálními změnami v tocích veřejných financí a územní reformou. Decentralizace Polska tak podřídila veřejné finance daleko větší veřejné kontrole, neboť stát redistribuuje prostřednictvím vlády již pouze 50 % veřejných financí, proti předchozím 90 %. Uplatňuje se princip subsidiarity, tedy rozhodování na nižších úrovních řízení, dnes na úrovni vojvodtsví, okresů a obcí. Poslední výzkumy ukazují, že každý zlotý je místní samosprávou investován asi o 20 % efektivněji, než tomu bylo při rozdělování z centra. Došlo také ke snížení počtu pracovníků o pětinu.
Naše ministerstvo se rozhodlo pokračovat v cestě drobných krůčků, které více než k hluboké reformě školského systému směřují ke zakonzervování komunistických poměrů ve školství. Příklad Polska a Velké Británie by nám měl být inspirací, ne-li posledním varováním. Nebo se stane nevzdělaným a pro Evropu nepoužitelným skanzenem starých pořádků.
Marek Lauermann
0 komentářů:
Okomentovat