Sympatická a pilná internetová publicistka Iva Hanzlíková přišla v měsíci lásky v České škole s jednoduchou a emocionálně kladnou odpovědí na vlastní otázku, zda je nebo není bití žáků ve škole profesním selháním učitele. Ačkoliv připouští, že přiměřený tělesný trest může mít někdy větší výchovný efekt nežli domluva, přesto opakovaně prohlašuje : Bití žáků do školy nepatří a je v rozporu se zákonem. Školy podezírá, že fyzické tresty zneužívají. Je to tak jednoduché?
Souhlasit lze, kdyby příčinou byly jen její dva příklady konání, ve kterých pedagogové ubližovali jedné žákyni a onehdy autorce samotné. Jeden z malicherných podnětů, druhý prý daleko zákeřněji. Jinde budou její tvrzení sporná. Argumenty proti tělesným trestům nelze odvozovat jen z citové a osobní zkušenosti jednotlivce. Z odstupu vlastního života bych mohl proti autorčině negativní zkušenosti s fyzickými tresty postavit vlastní pozitivnější bilanci. Kdysi jsem snášel do 12-13 let časté a bolestivé fyzické tresty nelibě, ať před třídou nebo v ústraní kabinetů a ředitelen. Už dlouho vím, že jsem si je zasloužil za tehdejší alotria zralá někdy pro polepšovnu. Děkuji těm pedagogům, že jsem si ještě v pravý včas mohl, ovšem i zásluhou razantních zásahů rodičů, ohmatat bolestivé mantinely vymezené řádem, právem a spravedlností a identifikovat se s nimi. Někomu pomůže, když jej zadrží od pádu na šikmé ploše silná ruka. I já bych se asi později těžko zorientoval v hodnotách a pravidlech civilizovaného jednání a porozuměl roli, kterou hrají v životě obce i jednotlivce legitimní autority.
Myslím, že předním úkolem učitele je rozumějící, pevné a laskavé vedení žáků. Vštípit jim všem včas i to, na co mají právo, i to, co žák může, co nesmí a co musí . Jde o osvojení sociálních kompetencí. Je to ten nejtěžší výchovný úkol. Dobří elementaristé jsou schopni položit mu pevné základy už v první třídě a nepotřebují k tomu většinou fyzické donucení. Co ale vidíme dnes stále častěji od počátečních tříd ? Výuku bez řádu, bez pravidel, bez odpovědnosti, v chaosu, kde si každý dělá, co uzná za vhodné a kde chybí vůle k ohleduplnosti ke druhému. Potkáváme pak frustrované kolegy a kolegyně s otřesenou autoritou, kteří nejsou ve třídě ani minutu, pokud tam být nemusejí. Přestávky jsou zde pro slabší děti dlouhými minutami strachů a úzkostí . Jsou i školy, kde zcela flegmatičtí učitelé nechávají i ty nejmenší děti ve třídách bez dohledu. Zde vzniká podhoubí pro šikanu, pro zákon džungle, pro „autoritu“ nelegitimních samozvanců, nejsilnějších a nejagresivnějších.
Netabuizoval bych proto do nekonečna v pedagogice funkce tělesných trestů, ale zákonodárci se k tomuto tématu od doby mocnářství už výslovně nevyjadřují. Nevíme, jak často se tělesné tresty udělují . Děje se tak pokrytecky, v tiché dohodě s rodiči nebo „na černo“. Bylo tomu tak i v minulém režimu. Populističtí psychologové tato témata démonizují. Pedagogice dělají většinou medvědí služby. Pokud vím, první veřejně a odvážně požaduje nový přístup k tělesných trestům v české škole asi jen Pavel Říčan např. v knize Agresivita a šikana mezi dětmi (Portál 1995). Souhlasím s ním, že absolutní odmítání fyzických trestů není vědecký, ale ideologický postoj. Kategorie tělesného trestu se řadí k výchovným technikám. V některých státech (např. v USA) jsou její pravidla detailně propracovány. I v další literatuře tělesné tresty mají svůj historický vývoj a přesná pravidla. U nás už Komenského Informatoriem školy mateřské. V české pedagogické praxi jsou tělesné tresty častěji „svépomocí“ v krajní nouzi, čerpají ze zvykové „tradice“, nikoli z odborné poučenosti. Občas dojde ke skandálům. To, když tiše trpěné zlo vytryskne jako zlo veřejné . Pavel Říčan je psycholog a teolog. Tvrdí, že „dobrý učitel se k tělesnému trestu uchýlí teprve tehdy, když jiné možnosti selhaly.“ Možná, že i to paní Hanzlíkové ale vadí? Nebo ne?
0 komentářů:
Okomentovat