Marek Lauermann: Školní třída, jako zmenšený model společnosti

Jedna pedagogická poučka říká, že školní třída základní školy je posledním místem, kde dochází ke globálnímu setkávání sociálních vrstev. Sedí zde budoucí kopáči, profesoři a zejména pak představitelé střední třídy. Ti všichni jsou vzdělávání stejným, nepříliš vnitřně diferencovaným systémem vzdělávání. Žáci jsou v něm jednotky produktivní síly, a vzniká tedy otázka, jak je motivovat k efektivnímu výkonu. Jelikož můžeme v posledních letech u žáků pozorovat pozitivní trendy zvyšování sebevědomí a touhy po samostatnosti, dochází ke konfliktním situacím mezi žáky a řádem vzdělávací instituce, kterou navštěvují.
Existují dva způsoby, jak k tomuto problému přistupovat. Jeden z nich nazvu absolutistickým. V něm vládne svrchovanou mocí učitel jako osvícený panovník, který exemplárním trestem varuje všechny, kteří by se chtěli dopustit porušení závazných pravidel. V každém přestupku je podle něho urážka jeho moci a on má právo odplaty. Tento přístup je velice nepraktický v libovůli učitele, neboť v důsledku vede k toleranci přestupků, které bují mezi dětmi a je tedy nedůsledný. Mnohé mu totiž uniká, protože trestá aktuální provinění a je slepý vůči potenciálním prohřeškům, skrytým ve skupině žáků. Mnohem efektivnější se jeví účinná kontrola.
Kontrola a dohlížení vyžadují plám, který pracuje s klasifikací. To vše dohromady vytváří prostor pro zavedení normy. Norma umožňuje měřit všechny, neboť každý se nějak odlišuje od normálu, tedy je individualitou a zároveň nám dovoluje vzájemné srovnání a z něho vyplývající poznání, že ten, kdo se odlišuje není výrazně jiný od toho, kdo se jeví jako " normální ". Potom ovšem musíme připustit, že prohřešit se proti pravidlům může zcela přirozeně každý. Jak ale tuto situaci řešit?
Jednoznačně je třeba soustředit se na prevenci a poznávat příčiny a jejich příznaky a včas zamezit šířící se nákaze. Tato změna strategie nám připomíná teorii společenské smlouvy, v níž je každý prohřešek proviněním proti společenství a viník, který je její součástí, poškozuje i sám sebe. Do řídícího procesu výchovy vstupuje aspekt technologie moci, která vynalézáním nových mechanismů kontroly a neustálým poznáváním objektů svého zájmu, tedy žáků, umožňuje operativní zásahy při řešení problémů. Tato akceschopnost a tendence k vyloučení zkostnatělostí z procesu vyhodnocování a rozhodování vede k větší efektivitě celého systému školní výchovy. Učitelé nesmí sloužit myšlence všespásného školního řádu, jakéhosi "neviditelného velkého", co stojí mezi nimi a žáky, ale musí usilovat o vytvoření norem, které budou odpovídat osobnostem jejich současných žáků. Učitelé musí upřímně pojmenovat skutečnost, aby dokázali správně ustavit svoji roli v procesu výchovy a vzdělávání.

Marek Lauermann