Školy jsou plné šprtů a šrotů, kteří jeden den dostanou jedničku a za pár dnů o tématu neví skoro nic; snad jen to, že kvůli učení této látky seděl dvě odpoledne seděli doma, hlavu skloněnou nad učebnicí. Filozof Stanislav Komárek v jednom ze svých esejů píše, že škola je permanentní mírné trápení. Křesťanství, buddhismus a další myšlenkové směry vycházejí z přesvědčení, že člověk roste, čím větší je jeho utrpení. Komárek se ptá, zda-li to platí také u žáků, nucených projít martyriem povinného vzdělávacího procesu. Nejsou to bláboly výstředního myslitele. Jedná se o zajímavé a nikoliv výrazně přehnané vyjádření toho, o čem „odborníci na školu“ i ti druzí spekulují už nějaký ten rok. Alespoň u nás v Česku. Stále se totiž klade větší důraz na zpracování informací, které probíhá v jednoduchém sledu naučit-zapamatovat-vypustit. Školy jsou plné „šprtů“ a „šrotů“, kteří jeden den dostanou jedničku a za pár dnů o tématu neví skoro nic; snad jen to, že kvůli učení této látky seděli dvě odpoledne doma, hlavu skloněnou nad učebnicí. Smutné obrázky malých mnichů. Naše továrna na vzdělávání tak produkuje jedince, kteří hodně znají, když se hodně učí. A když zapomenou, nevědí nic. Většinou také nechápou, „na co jim je to všechno dobré.“ Smutné je, že někdy to neví ani vyučující.
Dali mi osnovu, tak učím, co mám, obhajují se a mají pravdu. Když už se jednou vydá nějaká osnova (nebo zákon nebo předpis), měla by se dodržovat. Co trochu chybí, je aktivní a tvořivý přístup učitelů. Nejde ani tak o to, CO učit, ale JAK to učit. Postup, který na školách stále převládá, tj. táhlý učitelův monolog, k němuž si připraví nějaké ty vycpané špačky nebo liščí ohon, na konci hodiny suše sdělí, že příště se bude zkoušet, čímž jeho pedagogická náplň hrdě končí, rozhodně z dětí přemýšlivé a zdravě zvědavé lidi neudělá. Spíš v nich vypěstuje pocit, že učení je nutné zlo, které z principu jakéhosi vyššího přikázání musí podstoupit každý člověk podstoupit. A navíc – autoritě (tomu, kdo přednáší, vede) se vyplatí neodporovat a uzavřít se jí. Vyplatí se splnit úkol, ač nechápeme jeho smysl. Vyplatí se vymýšlet složité podvody při písemkách. Vyplatí se dostávat co nejvíce dobrých známek. Všichni jsou rádi: učitel, vy, taťka s mamkou. A takhle pomalu rostete, aby z vás něco vyrostlo. Otázka je, jestli k tomu skutečně potřebujete školu, která po vás vyžaduje zpaměti naučené formulace a pokud možno žádné otázky a názory.
Iva Hanzlíková
0 komentářů:
Okomentovat