Pravé křídlo Průmyslového paláce přivítalo přes 80 pražských škol zaštítěných městskými částmi na již tradiční výstavě Schola Pragensis. V době, kdy se jen o pár set metrů dál konala komerční Schola Nova, se v prostorném a pro výstavy jako dělaném, průmyslovém paláci představily některé ze škol, které ukazují cestu, kterou by bylo možno jít a kam třeba za to stojí naše školství směřovat.
Jednotlivá vystoupení na pódiu, keramické dílny skoro v každém třetím stánku, ukázky práce žáků, internetové projekty, módní přehlídky, horolezecká stěna – to jsou jen malé obrázky, toho, co bylo možno na výstavě vidět. Vyrostla tu i replika historické třídy z dob dávno minulých.
Návštěvnost ( byť to často byly děti školou povinné – a v dopoledních hodinách) také převýšila minulé ročníky. Šly ale opravdu děti na výstavu, protože se zajímaly o to, jak by mohla jejich škola budoucnosti vypadat? Odpověď hledat nebudu.
Nicméně i přesto si myslím ,že jejich účast na výstavě nebyla marná. Několikrát jsem mezi sedmáky zaslechl, „tohle bychom měli mít ve škole taky,“ „jak to, že tamhle to jde a tam u nás ne,“ „Já mu(pardon – jí ) řeknu.“ Podobná prohlášení a komentáře byla tak docela příjemnou potěchou pro jednoho z těch, kteří jednu z expozic stavěli. Jsem totiž přesvědčen, že leckdy zatvrzelá a konzervativní škola dostane nejčastěji na frak zespodu. Přes žáky, přes rodiče a teprve pak přes školský úřad, či dnes bychom spíše už zase měli říkat přes budoucí školskou správu.
Zato učitelů jsme na výstavě moc neviděli. Reálných konzultací k problematice soudobé školy, skutečné výměny názorů se tak trochu nedostalo místa. Ne snad proto, že by vystavovatelé nechtěli, ale prostě učitelů bylo mezi návštěvníky poskrovnu.
Dalším rysem, který byl v tomto ročníku zcela nový, bylo jednoznačné prohloubení vzájemných vztahů mezi školami. Modřanský projekt a stánek této městské části byl toho zářným příkladem. Vytvořené mosty mezi školami příští rok přerostou hranice obvodu a zcela určitě vytvoří nadregionální expozici, protože, málo platné, jen v propojení jednotlivých aktivit, možností a pokusů, leží síla budoucího školství.
Na výstavě se zrodila jedna skoro světová rarita. Ve stánku Městské části Praha 3 vzniklo internetové centrum pro www.majaky.cz a pro http://deti.atlas.cz - dva internetové humanitární projekty, které znáte.
V přímé návaznosti na výzvu, kterou zveřejnila i Česká škola se také uskutečnila skutečná on-line konference mezi českými dětmi a několika studenty z cizích zemí. Když si domyslím, jak internet fungoval na Novém Zélandu, pak mezi českými studenty funguje více než dobře. Tato internetová online konference bude pokračovat i jako předložený projekt na 14.European School Project conference (www.karmoyped.no). I z této konference přineseme zprávu.
Učené komentáře ke Schole Pragensis ponechám zkušenějším. Podle mého názoru výstava nikdy neukazuje reálný stav školství a spíše dokumentuje perličky ze školského života. Žádná akce – a ani nikdy jindy, i kdyby šlo o hutnictví či chov domácího zvířectva – nemůže ukázat realitu denního pečení chleba. V soukolí výstavy, která zcela určitě stála pražský magistrát, městské části a i školy nemalé peníze a úsilí, to také občas zaskřípalo. Když se však výstava v pátek zbourala (i když jsme byli rádi, že už to máme za sebou), měl jsem opět docela dobrý pocit, že leckdo pochopil, že naše školství už konečně potřebuje něco jiného než učená slova mudrců ze zahraničí. A to prostá slova s těmi, kteří strávili hodný kus života za katedrou. Výstava Schola Pragensis k tomu byla docela potěšujícím začátkem.
Milan Hausner
0 komentářů:
Okomentovat