Poslední dobou se s „učenými“ názory roztrhl pytel. Známkování ve školách se stalo předmětem dlouhých úvah a hodnocení. Popisují se výhody a nepopiratelné přednosti. Ještě ale nikdo nenapsal, či nemluvil o tom, jak to ve skutečnosti v Evropě i mimo ni, kde se slovní hodnocení používá (zdaleka to není všude), funguje. Jaké jsou postupy pro toto hodnocení a jak se podobných hodnocení využívá při přechodu na vyšší stupeň vzdělání?
Model, který si dovolím popsat, se uplatňoval, jak na Novém Zélandu, tak i v určitém ohledu v Holandsku. Školní rok probíhá prakticky bez známkování. V daných termínech žák skládá zkoušku, která je hodnocena různými škálami. Určitému množství chyb se přiřadí odpovídající písmeno, procento či stupeň. Naprosto nic nového, rozumný učitel tak postupuje i u nás. Takto získané hodnocení tvoří základ dalšího postupu. Učitel má ve svém počítači (ten je normální součástí kabinetů ,sboroven či pracoven) vypracovanou „prefabrikovanou“ škálu slovního posouzení v mnoha kategoriích. Na obrazovce počítače si zobrazí jméno žáka a podle svých poznámek mu přiřadí své rozhodnutí z dostupné škály. Škála sama má několik kategorií, takže kantorovi trvá poměrně dlouho, než tento úkon (který tak moc „milují“ všichni učitelé na světě) dokončí.
Na „vysvědčení „ certifikátu se pak objeví vlastně hodnocení dvě. Hodnocení označené písmeny (A+, B+, C-.. atd) a následně pak dvě až tři věty, které samozřejmě v případě potřeby může učitel doplnit.
Na „vysvědčení „ certifikátu se pak objeví vlastně hodnocení dvě. Hodnocení označené písmeny (A+, B+, C-.. atd) a následně pak dvě až tři věty, které samozřejmě v případě potřeby může učitel doplnit.
Povídal jsem si se svými kolegy a dostalo se i na „známkování“. Žádný učitel na světě nemá tento úkon příliš rád. Je nespravedlivý, ať již zvolíme ten který systém. Základní nedostatek všech slovních systémů je ale zcela zásadní. V okamžiku přechodu na další stupeň školy (střední škola, základní státní certifikáty) je VŽDY nutno přejít do hodnotitelné a srovnatelné škály. A tam už zase fungují body, známky, čísla či písmena.
Druhým, a ne nepodstatným momentem, je skutečnost, co si učitelé sami o hodnocení tímto způsobem myslí. Nejsou z něho dvakrát nadšeni (nadávají v podstatě stejně jako naši domácí). Říkají, že systém je strašně formální, že přednastavené stupnice jim nedávají šanci hodnotit podle svého. Na druhé straně, když jsem namítl, že psaní „zcela vlastního hodnocení“ je už úplně subjektivní a možná ještě méně objektivní, než jakási „předstupnice“, kývali hlavou. Oba, přestože jedna byla žena a druhý muž, z Holandska a Nového Zélandu, navíc dodali, že by si neuměli představit, že by své názory psali úplně sami. Poznámka, že by to bylo moc subjektivní, ale spíše zakrývala vnitřní obava z to, že by to bylo moc práce.
Vedli jsme diskuse dlouho do noci, a nejen o škole a hodnocení. Hodnocení, ať je jakékoli, vychází z tradic, kulturních zvyklostí, postojů rodičovské veřejnosti, z postavení kantorského povolání, ale hlavně z potřeb toho, kterého systému. Z potřeb, jak jsou nastaveny ostatní součásti vzdělávacího systému, z návazností, které vznikaly po desítky let v různých společenských podmínkách. Názor pana ministra, že systém hodnocení ve školách je možno změnit až v dlouhodobém výhledu, považuji za víc než rozumný. Podobný přerod musí nejdříve nastat v mysli nás všech, a pak, v případě, že bude opravdu potřebný, ho můžeme využít v praxi.
Milan Hausner
0 komentářů:
Okomentovat