Naše společnost se ke svým menšinám chovala, a na výjimky se dosud chová, macešsky.
Chybí legislativní úpravy i konkrétní kroky, které by směřovaly k jejich integraci a napomáhaly jak menšinám již existujícím, tak nově vznikajícím v důsledku světové migrace, vymanit se ze své politické, kulturní i sociální izolace v cizím prostředí. Ve vzdělávacích institucích se začaly objevovat první vlaštovky speciálních programů pro romské děti, ale pro ostatní menšiny, snad s výjimkou Prahy, kde vysoká koncentrace cizinců vytvořila nutnost zniku speciálních škol pro jejich děti, u nás neexistuje téměř nic.
Na začátku letošního školního roku se k Praze připojila i moravská metropole. Na základní škole Jana Broskvy v Chrlicích u Brna vznikl experimentální projekt na jazykové vzdělávání dětí cizinců. Na dvě desítky dětí z Vietnamu, Albánie, Ukrajiny, USA a dalších zemí zde tak tráví několik hodin denně výukou češtiny. Na jeho počátku stáli dva lidé- PhDr. Vladimír Pechánek a PaedDr. Marie Vlčková, kteří se spojili s odborníky z univerzity v Mnichově, která má již dvacetileté zkušenosti s jazykovým vzděláváním imigrantů a s univerzitou v Hanoji, která napomohla s přípravou učebnic pro vietnamské děti. „Naši učitelé si zprvu brali děti cizinců domů na doučování, protože do Chrlic se začaly stěhovat rodiny vietnamských obchodníků, které měly zájem na vzdělávání svých dětí“, vysvětluje Vladimír Pechánek. Když jich začalo přibývat, vznikl nápad vypracovat projekt.
Paní Jitka Hrubá, která děti učí češtinu, není učitelkou v tom slova smyslu, na který jsme navyklí. Děti jí tykají a říkají babičko, i metodika její práce je odlišná. „Výuka je zaměřená na komunikaci, ne na učení se pravidlům“, vysvětluje. V jejích hodinách to nevypadá jako v obávaných hodinách češtiny. Zní smích, vtipy, Bajzen z Vietnamu otevřeně tvrdí, že u nich doma teče ze sprchy čokoláda, jednou týdně chodí ven a na procházkách se učí pojmenovávat věci kolem sebe. „Jsou úplně stejní jako naše děti, chytří a neposední“, dodává paní učitelka Hrubá. Vladimír Pechánek k tomu dodává: “Popud ke vzdělávání v našem jazyce vyšel od jejich rodičů, kteří si dobře uvědomují, jak je důležité a i děti mají chuť.“ Děti navštěvují normální kmenové třídy a pouze 2 - 3 hodiny denně tráví spolu výukou češtiny. Jsou tak v kolektivu českých dětí, které je berou jako sobě rovné. Něco jako odstup či xenofobní postoje ze strany většinového kolektivu, neexistuje. Ve škole tak nedochází k jejich izolaci či exotizaci a děti tak od počátku berou české prostředí za své.
Projekt takovéhoto multikulturního vzdělávaní je tak přínosný nejen pro děti cizinců, ale i pro české děti ze školy Jana Broskvy, které se tak učí už odmalička vyrůstat v kulturně rozmanitém prostředí, které bude jednou běžné. Doktor Pechánek v takových přístupech vidí budoucnost škol: „V souvislosti se vstupem do Evropské Unie a s migrací se stane takové vzdělávání nutností a následně běžnou součástí mnoha škol.“
Případ Základní Školy Jana Broskvy v Chrlicích je zatím experimentem. Poběží do konce roku a potom se rozhodne v poslanecké sněmovně o jeho zrušení a nebo legalizování. Jenomže taková práce se nedá dělat bez spousty nadšení. Podle autorů projektu jej MŠMT schválilo a přislíbilo ho financovat. Slíbenou částku - 112 000 korun, však nikdy nedostali a tak ho učitelé financují takříkajíc z vlastní kapsy. Dr. Rauchová z ministerstva na druhou stranu tvrdí, že byla pouze udělena výjimka na zásah do struktury výuky a finance přislíbeny nebyly. Podle Vladimíra Pechánka funguje projekt pod hlavičkou ministerstva, které se jím také náležitě pyšní. Peníze však dát nehodlá.
Většinová společnost se ke svým menšinám v rámci multikulturní politiky chová různě. Od segregace a vyloučení, přes integraci, afirmativní akci a pomoc při jejich sociálním vzestupu až po asimilaci, tedy nutnosti přijmout identitu většiny, jako podmínku soužití s ní. Krajní póly představují jednoduchá a do budoucna neudržitelná řešení. Integrace jako uznání odlišnosti jiné kultury za zachování liberálních principů a možnosti podílet se na fungování a rozvoji společnosti, je řešením nejsložitějším, řešením budoucnosti. Vzdělávací programy zaměřené na pomoc při osvojování jazyka a kultury stojí někde na pomezí mezi asimilací a integrací. Sociální vzestup, umožněný vzděláváním v institucích většinové společnosti, může mít za následek ztotožnění nejen s českou společností na úrovni sociální a ekonomické, ale i kulturní, což by znamenalo zánik jejich vlastní identity a pro naši zemi tak ztrátu inspirativních kulturních příměsí. Pokud se jim podaří oddělit sociální a ekonomický vzestup od kulturní svébytnosti, kterou lze budovat skrze vlastní síť paralelních institucí a rozhodnou se pro uchování své vlastní kultury, máme šanci stát se skutečně multikulturní zemí. Neznamenalo by to krok zpět, ale lekci pro obě skupiny, lekci z tolerance a vzájemného soužití.
Ivo Bělohoubek
0 komentářů:
Okomentovat