Diskuse o současnosti a budoucnosti českého školství v posledních týdnech jakoby nabrala vítr do plachet. Náš nejčtenější deník, MF Dnes, věnoval desátého prosince tomuto tématu poměrně široký prostor - a četné reakce čtenářů svědčí o tom, že problémy našeho školství nechávají chladným málokoho. Tomáš Feřtek se úskalími vzdělávacího procesu zabývá na stránkách Reflexu takřka pravidelně. V padesátém čísle se v článku „Hloupnou české děti?“ mimo jiné ptá, jakým směrem se naše škola bude ubírat v příštích deseti letech.
Převládající postoje, ačkoliv se v drobnostech rozcházejí, mají jedno společné: ochotu ke změně, a to změně výrazné. Výtky na adresu současného školství se vesměs točí kolem nadměrného kvanta informací, které si děti „nadupou“ do hlavy, aby je vzápětí vesele zapomněly, s tím související neschopnost vybrat si z množství informací tu pravou a správně ji díky vědomí souvislosti použít, kolem omezené schopnosti komunikovat, přemýšlet, vyjadřovat se.
Nebezpečí špatné orientace v toku informací a s tím související potíže v budoucí profesi je nasnadě. Chci se však zmínit o důležitém momentu psychologickém: traumatu z nezvládnutí učiva. Sebedůvěra, podlomená už v raném věku. Vlastní zkušenosti nám potvrzují, že rány, které jsou různými necitlivými způsoby malým školákům zasazovány, jsou hluboké a jako takové se špatně hojí.
Ať budou změny ve školství jakékoliv, ať se třeba přestanou psát diktáty a osnovy se překopou od základu nebo ne, ať se známky vymění za ústní hodnocení atd., základní cíl kýžené změny v našem školství by, myslím, měl znít: zbavme se takového pojetí vzdělávacího systému, který způsobuje dětem naprosto zbytečné trauma. Je to jeden z nezanedbatelných předpokladů proto, aby z dětí vyrůstali sebevědomí, vyrovnaní a spokojení lidé, kteří vědí o svých slabinách, ale hlavně o svých předostech, které dokáží efektivně využívat.
Iva Hanzlíková
0 komentářů:
Okomentovat