Co by mělo ministerstvo dodat, aby se "Výzva" nestala jen alibistickou výmluvou při případném neblahém vývoji v dalších letech? Abychom mohli správně odpovědět na ústřední otázku kulatého stolu, musíme si nejdříve uvědomit, co vlastně potřebujeme. Jinými slovy, co je hlavním cílem vzdělávání? Naučit (se) číst, psát, počítat, mluvit cizím jazykem, pracovat s internetem atd.? I když to je velmi potřebné a pro náš současný časoprostor prakticky nutné, domnívám se, že se jedná spíše o ovládnutí prostředků nutných k realizaci opravdových cílů. Škola by totiž podle mého názoru měla jít více do hloubky. Měla by se snažit vychovávat autonomní občany, přispívat k tomu, aby se každý dokázal zorientovat ve svém životě, žil jej vlastním originálním způsobem, poradil si s konflikty a problémy, které mu tento životní přístup přinese, a to vše pokud možno ne na úkor ostatních, ale ve spolupráci s nimi, při uskutečňování aktivit prospěšných celé společnosti.
Tento cíl nelze naplnit jinak, než tak, že se škola sama stane živým organismem, laboratoří života - avšak ne vědeckou, která se života štítí, pozoruje jej z dálky a jen pomocí přístrojů, a formulováním teorií či rozdrobující diskrétní analýzou se postupně stává od života dokonale odloučenou. Znakem moderní školy je otevřenost, spolupráce s rodiči i "kolemjdoucími", začleněnost do okolního světa, prostě maximální styk s životem (žáci chodí na exkurze, cestují, získávají životní zkušenosti, které s pomocí učitelů zažívají a zpracovávají). Do takové školy chodí rády jak děti, tak pedagogický sbor, neboť zde svobodně žijí svůj život (nejen pracují a předávájí vědomosti od 8,00 do 12,30) a výrazně se podílí na jeho konkrétní podobě.
Záměrem Národního programu rozvoje vzdělávání zřejmě je ukázat takovéto (pro mnohé nové) obzory budoucího školství a postupem času se k nim na většině škol dopracovat. Přejít od tradiční, předávací, školy ke škole konstruktivní, která zohledňuje dosavadní životní (předškolní či mimoškolní) zkušenost dětí a jejich zájmy, žáky nezatracuje a nestresuje, ale pomáhá jim najít své místo ve společnosti a pěstuje v nich přirozený zájem o poznání. Prvním krokem potřebným k této proměně má být Výzva pro deset milionů, nebo-li pokus o celospolečenskou veřejnou diskusi o otázkách školství. A zde právě nastává kámen úrazu - čtyřleté funkční období, na něž je vláda volena totiž zapříčinilo omezení trvání této diskuse na jeden rok. V současných podmínkách to znamená, že než se diskuse rozproudí, bude ukončena, a pokud není připravena (není dopředu jasné, jak se s ohlasy rodičů naloží), může se stát, že nepřinese kýžený efekt - buď budou odpovědní lidé zahlceni spoustou podružných problémů jednotlivých studentů a škol, kterým se ani z časových důvodů nebudou moci věnovat, nebo bude reakcí naopak málo a v tom případě nebudou výsledky příliš relevantní. Určitě bude dost lidí, kteří si řeknou, že stejně jako u voleb, jejich hlas či podnět situaci nezmění, a že tedy nemá smysl s něčím takovým ztrácet čas (jak se bude např. řešit roztříštěnost a podstatný nesoulad jednotlivých návrhů?).
Ministerstvo očekává iniciativu zdola. To je naprosto v pořádku. Aby měla tato iniciativa efekt, je třeba aby byly vytvořeny podmínky a předpoklady, které zaručí, že nepůjde o další z řady nekoncepčních úletů, během nichž se "proinvestují" peníze, aby bylo vidět, že se něco děje, a že se kompetentní činitelé snaží. Jinak média v závěru celé akce přetisknou závěrečnou zprávu, ve které budou uvedena jakási pofiderní data, kterým jedni budou věřit a druzí zase ne a život půjde bez podstatných změn dál…
V této souvislosti je třeba zmínit, že dobré příklady škol, jimž se jistá přeměna zdařila, nejsou zásluhou MŠMT, ale spíše osobností, které stojí v jejich čele, odvahy, kterou tito ředitelé a ředitelky projevili a obětí, které přinesli při překonávání překážek. To, že je škol, se kterými můžeme být spokojeni, po deseti letech "transformace" tak málo (což logicky souvisí s polistopadovým politickým vývojem), je více ostuda než přednost (MŠMT je odpovědné, stejně jako celá vláda v dalších oblastech, za nastavení prostředí, ve kterém "pracovníci dole" buď mohou nebo nemohou realizovat své plány). Základem úspěchu je ve všech oborech lidské činnosti za "normálních podmínek" (např. mír, netotalitní režim, v lepším případě i výkonná neúplatná státní správa ap.) každodenní tvrdá práce. Jako žádné rychlokursy nikoho nenaučí pořádně mluvit cizím jazykem a navíc jakmile někdo, kdo umí mluvit dobře, z jakýchkoli důvodů přestane, rychle zapomíná, tak stejně zákonitě chceme-li se něčeho dobrat ve školství, musíme být důslední, začít od základů a bez ohledu na to, kolik času nám celá "věc" zabere. Čím dříve to uděláme, tím dříve se nám podaří něco pozitivního, na pevných základech stojícího, vybudovat (ne transformační úspěchy typu "Dokázali jsme, že to dokážeme"). Měli bychom se vyvarovat trapasů známých z kuponové privatizace (kdy jsme se stali akcionáři s rozhodným hlasem, avšak naprosto zanedbatelným). Stát si nemůže dovolit opět klamat důvěru občanů. Jinak se ze současné situace dostaneme jen stěží.
Pokud nechceme skončit tam, kde jsme začali - tedy u hory frázemi popsaného papíru - potřebujeme mít neustálý kontakt se školskou realitou a s jejími průběžnými změnami. Proto je třeba především změnit přístup inspekce - aby se ze strašáka stala poradcem, kterému jde o prosperitu školy (je ve vztahu k učiteli ve stejném poměru jako učitel k žákům). A dále zveřejňovat mnohavrstvou statistiku fakt, která budou kdykoli komukoli (i s použitou metodikou jejich sběru) dostupná, tak, abychom si o trendech ve školství a dopadech různých státních aktivit mohli utvořit obrázek nezávisle na představitelích politického establishmentu. A co je tedy oním "B", které by mělo ministerstvo dodat, aby se "Výzva" nestala jen alibistickou výmluvou při případném neblahém vývoji v dalších letech?
Mělo by iniciovat a řídit oficiální internetovou konferenci na téma školství, pedagogika, vzdělávání a výchova, která bude v provozu 24 hodin denně (detaily návrhu viz. samostatný článek). A samozřejmě ji spustit až po řádné přípravě a poté se snažit pro účast v ní nadchnout co nejvíce občanů, kteří budou mít čas a chuť přispět k rozvoji českých škol. Namítáte-li zatím oprávněně, že nemají občané přístup na internet, odpovídám, že je to naštěstí jen otázka času a mj. také vládní politiky. Pokud by SPT Telecom dobrázdil monopolní vody o rok dříve, mohla být už dnes situace jiná… Takovouto konferencí se ušetří mnoho času všem zúčastněným (myslíte, že budou lidi jen tak věnovat hodiny probíráním sáhodlouhých materiálů a diskusních příspěvků na papíře, aby nakonec zjistili, že to co četli je vlastně nezajímá?), protože každému bude nabídnuto jen to, co ho skutečně zajímá a zároveň bude zajištěno, že se jeho reakce dostane ke všem, kteří o ni stojí - tedy v ideálním případě).
Závěr: Nepodceňujme zkušenosti a názory obyčejných lidí. Dejme jim příležitost nejen se vyjádřit, ale svůj názor též uplatnit! Pokud to bude opět jenom "jako", celá akce spíše uškodí než prospěje - lidé se utvrdí v tom, že nemá smysl být aktivní (jen se ochudí o vlastní čas, který mohli využít daleko prospěšněji).
Možná to zní v naší současnosti poněkud utopicky, ale uvědomme si, že svět se bez ohledu na naše žabomyší spory a přešlapávání na místě velmi rychle mění a nebude na nás čekat. Čím později akceptujeme realitu (a nové možnosti, které nabízí!), tím hůře pro nás.
Petr Drahoš
0 komentářů:
Okomentovat